Je na Okoř cesta, jako žádná ze sta?
Je pravda, že text známé písně nám, co se týče cesty na Okoř, nejspíš lže. Cesta je úplně obyčejná, jak potvrzují mnozí návštěvníci tohoto místa. Výjimka však potvrzuje pravidlo a k tomu dojde zítra, 9. 1. 2016.
Tato sobota patří turistům, kteří se vydají na 48. ročník pochodu Tříkrálová Okoř. Loni se zúčastnilo 450 nadšenců a letos se jich očekává podobný počet.
Sraz je mezi 7.30 – 9 hod. ve Vokovicích, odkud se můžete vydat po jedné ze čtyř tras. Rozhodovat se budete mezi 13 km, 16 km (nevede přes Okoř), 28 km a 44 km . Cestou se příjemně občerstvíte a vrátíte se po svých nebo autobusem do roztockého Středočeského muzea.
Pokud se i vy zítra zúčastníte, poznáte sami na sobě, že alespoň jednou do roka má známá píseň pravdu. Tato cesta bude určitě jedinečná…
Než se vydáte na cestu, neuškodí trocha historie.
Rozcestí českých dějin – od pravěku po Protektorát
Hrad je umístěn uprostřed historicky velmi cenné oblasti. V jeho blízkosti najdeme Únětice, které přinesly název kultuře staré tři a půl tisíce let, nechvalně proslulé Lidice, symbol utrpení a nesmyslnosti 2.světové války, Roztoky, vyhledávané za první republiky jako cíl luxusních dovolených a Levý Hradec, jehož významu jsme se na Nový rok v naší rubrice podrobně věnovali.
Na hradě se ohřáli podkomoří i lékárník
Historie hradu je velmi stará a složitá. Opevnění s vyzdobenou kaplí existovalo v místě dnešní Okoře již ve 13.století, samotná stavba vznikla kolem roku 1359. Zasloužil se o ni staropražský měšťan František Rokycanský a stala se jedním z nejkrásnějších sídel české šlechty. Od této doby se setkáváme s mnoha dalšími jmény majitelů. Okoř patřila např. královskému podkomořímu Mikuláši z Prahy, Jindřichu Leflovi z Lažan, či apatykáři ze Starého Města pražského, Ludvíku z Florencie. Právě jeho vlastnictví přerušily husitské války a hrad po nich převzal syn Jan. Do historie se však
výrazněji zapsal až jeden z dalších majitelů, Bořivoj z Lochovic, který zahájil dlouholeté přestavby. V nich pokračoval jeho vnuk a na konci 15.stol. provedl též gotickou stavební úpravu, která umožňovala aktivní obranu v případě války. Po dalším prodeji hradu vedli jeho majitelé složité rodinné spory a do obyvatelné podoby s renesančními prvky byl doveden až koncem 16.století Jiřím Bořitou z Martinic. Jeho potomek pak Okoř odkázal jezuitské koleji sv. Klimenta. Tím bohužel končí nejlepší část okořské historie.
Hrad trápily horší věci než Bílá paní
Za třicetileté války byl hrad dobyt a zůstaly z něho jenom rozvaliny. Jezuité se jej ve 2. polovině 17.století snažili opravit, ale po zrušení jejich řádu o sto let později jim byl majetek zabaven a Okoř znovu zchátrala. Zkázu dokončili nenechaví vesničané, kteří využili rozpadající se hrad jako zdroj
stavebního materiálu pro svá obydlí a tečku za vším udělal tehdejší správce, jenž v roce 1773 nechal strhnout střechu a rozprodal trámy i otesané kameny. Státním majetkem se stavba stala po r. 1921. Architekt E.Sochor začal s obnovou nejnutnějšími opravami. Dnes trosky, které zůstaly po staré zašlé slávě Okoře, spravuje obec Okoř, jež je převzala od Středočeského muzea v Roztokách.
Hrad je však stále vyhledávaným cílem turistů, cyklistů i rodin s dětmi. Svou blízkostí hlavnímu městu láká ročně stovky výletníků a ti se mají na co těšit. Konají se zde koncerty, festivaly, svá vystoupení předvádějí šermíři, různé organizace pořádají soutěže pro děti.
Okoř rozhodně stojí za návštěvu v každém ročním období.
