Orbán přihrává ve stále zuřícím rusko-ukrajinském konfliktu Moskvě a dělá to nepokrytě a zcela otevřeně, ač je Maďarsko členským státem EU. Jenže to spíše vypadá, že je jednou nohou v EU a jednou nohou mimo tuto strukturu.

Špinavá proruská dohoda

Maďarský premiér sice říká, že by se EU měla domluvit s Ruskem na novém evropském bezpečnostním rámci, aby se zajistila svrchovanost Ukrajiny, ale současně hovoří o tom, že Kyjev nemá vstoupit do NATO. K tomu chce „navrch“ ponechat Rusku anektovaný Krym. Nejlepším řešením stávajícího chronického konfliktu je podle Orbána návrat Donalda Trumpa do Bílého domu, který by následně válku ukončil. Jak, to už Orbán neřekl.

Jde tak ze strany maďarského premiéra o evidentní protimluv, neboť nastavit novou bezpečnostní architekturu, která by zajistila Kyjevu svrchovanost, bez vstupu Ukrajiny do Severoatlantické aliance zkrátka nelze. Právě členství Kyjeva v NATO dá napadené zemi potřebné garance a bude zároveň prevencí dalších ruských útoků v budoucnosti, které se nedají rozhodně vyloučit.

Až moc velká vstřícnost Moskvě

Orbán tak pokračuje v nastoleném trendu nebývalé, až příliš velké vstřícnosti Rusku. Na počátku ozbrojeného konfliktu Orbán jasně deklaroval, že Maďarsko nebude poskytovat Ukrajině žádné zbraně a výslovně zakázal tranzit jakýchkoliv zbraňových prostředků směřující ukrajinským obráncům přes maďarské území. Maďarsko postupuje opačně než Polsko, které naopak dává zřetelně najevo podporu Ukrajině.

Je zajímavé, že obě země sdílejí z minulosti výraznou protiruskou zkušenost. Maďarsko v roce 1848, kdy Rusko pomáhalo potlačit uherské povstání, a v roce 1956, kdy jiné bylo utopeno v krvi za pomoci sovětských tanků. Polský protiruský osten je evidentní, jinak je tomu však u nacionalisticky orientovaného Orbána.

Trianonská dohoda jako dějinné trauma

Je to jasně vidět například u „trianonského traumatu“, které Maďarsko dodnes – a nově také ústy Orbánovými – vnímá jako jednu z největších křivd v dějinách. Trianonská dohoda z roku 1920 byla především spojena s velkými územními ztrátami bývalého Uherska. Revizionisticky uvažující Orbán ve své funkci přiživuje účelově nacionalistickou rétoriku a před několika lety prohlásil, že považuje Trianon za rozsudek smrti.

Na druhé straně z toho vyplývá, že za takové konstelace a postojů, ještě k tomu s příznivým vztahem ke Kremlu, Maďarsko nemůže Ukrajině pomáhat, čímž ovšem nepřímo podporuje Rusko v jeho tažení proti zemi, která se stala před rokem a půl obětí imperiální politiky Kremlu.

Vzhledem k tomu, že žádná ze stran – ani ruská, ani ukrajinská – nechtějí jednat o míru (každá z různých důvodů), musí do konečného výsledku promluvit zbraně na bojišti. Pokud by nakonec Rusko prohrálo, tak by nepochybně Orbán, pokud by byl u moci, vnitropoliticky významně oslabil a jeho protiukrajinská rétorika by utrpěla debakl. Můžeme jen doufat, že se tak v příštích měsících, případně letech také stane.

KAM DÁL: Ať jde Fiala cestou Orbána, křičí ulice. Chceme být kolonie Putinova Ruska s vysokými cenami?