Krásy středočeských nádraží: Panelová stanice v Kralupech slouží již třicet let
Následujících několik týdnů bude u nás na webu patřit i seriálu Nejkrásnější nádraží ve Středočeském kraji. V minulosti jsme představovali nádraží v Kolíně, v malé obci Střezimíř, v Poděbradech, na Kladně nebo v Neratovicích. Dnes jsou na řadě Kralupy nad Vltavou.
Již několik týdnů pro vás připravujeme tematické články, které se týkají středočeských nádraží. Probíhá u nás totiž hlasování o to vůbec nejkrásnější, které se v kraji nachází. Zatím vede Kolín, ovšem zdaleka nemá nic vyhráno. O tom, které nádraží vyhraje, rozhoduje počet "liků" přímo zde v článku.
Již dlouhých třicet let slouží cestujícím výpravní budova na nádraží v Kralupech nad Vltavou. K jejímu otevření došlo na konci října roku 1986 poté, co tu nynější normalizační politici a zástupci bývalých ČSD přestřihli symbolickou pásku. Objekt se pak na dlouhé roky stal jediným nově postaveným celkem na nově kompletně elektrifikované trati Praha - Děčín.
Dva roky práce
Nová budova nádraží se stavěla rovné dva roky. V první fázi tu vyrostla betonová konstrukce a na ni byla následně nainstalována ocelová část nosného skeletu. Každopádně pro dopravní obslužnost se udělala dobrá práce. Všechny služby drah se totiž dostaly na jedno místo.
Zmizelo tak původní nádraží s četnými dřevěnými prvky, které podpíraly jeho střechu. Někdejší komplex nádražní budovy sloužil bez přestávky od roku 1965 do roku 1982. Letitá stálice zažila dokonce i slavnostní příjezd Františka Josefa II. v roce 1901.
Nové nádraží se může pochlubit třemi zastřešenými nástupišti, k nimž byla později dostavěna i další dvě pro obsluhu vlaků ve směru na Louny, Most, Velvary a Kladno.
Běžící Prométheus nesoucí oheň
Světlou, prostornou a také chytře řešenou odbavovací halu tehdy v Československu mohla závidět i větší města. I dojem z haly zvenku nebo zevnitř byl velmi příznivý. Trochu kontroverze ale přišlo v době, kdy byla nainstalována bronzová socha. Ta pocházela od brněnského sochaře Ladislava Martínka.
Skulptura představuje postavu běžícího Prométhea, který nese oheň. Její figura je ale tak trochu zdeformovaná. Prométheus je tam v takovém netradičním zobrazení. Autor sochy totiž měl zájem zdůraznit jeho rozporuplný bolestný stav ve chvíli, kdy bohům bral oheň a předával ho lidem.
Oheň, uhlí a lokomotivy tvořily v rámci století páry jeden sourodý celek. Tvůrce chtěl prý přes sochu i lehce připomenout tragický nálet na Kralupy, který se udál během II. světové války. Díky futuristickému ztvárnění se pak začalo soše přezdívat "Mrzák".
Dnešní podoba budovy je ale smutnější, je poněkud omšelá. Trochu to je možná ale nánosem částic uhelného prachu, který vytrvale usedal na někdejší fasádu z projíždějících otevřených vagónů s uhlím, které směřovaly například do kladenských hutí.
Bohužel na nějaké vylepšení to nevypadá. Nikdo se totiž k tomu nemá, a proto se nejspíše ještě nějakou dobu hezčího vzhledu nedočká.
