Majetek Lichtenštejnů v Česku: Příliš velký na to, aby se dal vrátit
Knížecímu rodu Lichtenštejnů patřilo v Čechách a zejména na Moravě vskutku pohádkové jmění. Většinu majetku rod získal po pobělohorských konfiskacích v druhé polovině sedmnáctého století. O tento majetek však přišel – nejprve při pozemkových reformách po vzniku Československa, o zbytek po válce na základě Benešových dekretů. Část chce zpátky prostřednictvím žalob u nás i v Evropě. Politici a někteří právníci jsou z toho nervózní, jejich úspěch by totiž mohl mít pro náš právní systém dalekosáhlé následky.
Restituční zákony otevřely dveře k možnosti zabavený majetek právně vymáhat. Lichtenštejnové o něj usilují prostřednictvím své Nadace knížete Lichtenštejna. Chtějí navrátit přibližně 70 tisíc hektarů pozemků a zároveň několik významných památek, mezi kterými nechybí zámek v jihomoravských Valticích či blízký zámek a areál v Lednici, státní hrad Šternberk na Olomoucku, zámek Bučovice nebo zámek Velké Losiny na Šumpersku. Lichtenštejnové podali v České republice prostřednictvím své nadace k 26 českým soudům žaloby na vrácení majetku. Dožadují se také 35miliardového odškodnění. Spor se dostal i před Ústavní soud, který jejich návrhy zamítl. Stížnost proti postupu České republiky podali i u Evropského soudu pro lidská práva. Ten má rozhodnout, zda byli zkráceni našimi soudy na svých právech. Lichtenštejnsko nedávno nabídlo, že stáhne všechny žaloby a vzdá se nároků na vlastnictví a odškodnění, pokud se požadovaný majetek vloží do česko-lichtenštejnského fondu. Na ten by měly dohlížet obě strany, ale hospodařit s majetkem by měla nadace, která spravuje veškerá aktiva alpského knížectví.
Přihlásili se Lichtenštejnové k německé národnosti, nebo kolaborovali?
Majetek knížete Františka Josefa II. a dalších členů rodiny byl zkonfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb. ze dne 21. 6. 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Majetek byl zabaven, neboť se údajně Lichtenštejnové přihlásili při sčítání lidu k německé národnosti. To je však velmi sporné. Lichtenštejnský kníže od počátku namítal, že byl zcela svévolně označen jako „osoba německé národnosti“ ve smyslu dekretu, a také tvrdil, že se nikdy při žádném sčítání lidu v rozhodném období po roce 1929 nepřihlásil za příslušníka německé národnosti a nebyl také nikdy členem politické strany nebo formace, která sdružovala občany německé národnosti. Většina členů rodiny Lichtenštejnů v době sčítání lidu odjela z Československa, protože jako národnost nemohli uvést, že jsou „Lichtenštejnci“ (byli občany Lichtenštejnska). Kníže se v této době tedy prokazatelně nacházel mimo území ČSR. Opírají se mimo jiné o právní stanovisko profesora JUDr. František Weyra (mimo jiné spoluautora československé ústavy) z let 1945 a 1947. Tyto právní posudky zcela odmítaly konfiskaci pro rozpor s dobovým právem. Mají za to, že: „...majetek panujícího knížete je majetkem hlavy cizího státu uznaného Československem; členové lichtenštejnského rodu se nikdy vědomě a dobrovolně nepřihlásili k německé národnosti, užívají sice německého jazyka, ale jsou občany Lichtenštejnska a konfiskace odporuje vnitrostátnímu právu Československa a rovněž také mezinárodnímu právu.“
Podle naší analýzy se kníže k německé národnosti aktivně hlásil
Podle právní analýzy, kterou si česká vláda nechala kvůli sporu u evropského soudu vypracovat, sice nelze knížete Františka Josefa II. přímo označit za nacistického sympatizanta, ale podle dochovaných materiálů se aktivně hlásil k německé národnosti, protože to pro něj znamenalo získat privilegované postavení. „Sám kníže František Josef II. ve své trůnní řeči k lichtenštejnskému zemskému sněmu v listopadu 1940 zavzpomínal na setkání s Adolfem Hitlerem v březnu 1939, přičemž poznamenal: ‚My Lichtenštejnci, jakožto lidé německého kmene, se stejně jako dosud i nyní podílíme vřelou účastí na utváření budoucnosti velkého německého národa‘,“ popisuje tento materiál.
České soudy se věcně žalobami zabývat nechtějí
České soudy, včetně ústavního, se brání věcně posuzovat to, zda v případě Lichtenštejnů byly Benešovy dekrety použity správně. Odkazují se na restituční legislativu, která „nejde“ před rok 1948. Naše soudy považují za nemožné posuzovat správnost aplikace Benešových dekretů na majetek Lichtenštejnů, neboť takový postup by mohl vnést nejistotu do našeho právního prostředí. Při zdůvodnění tohoto svého postupu vyšly z restitučních předpisů, které mají zmírňovat způsobené křivdy, a ze stanovisek Ústavního soudu. Tento postup však zpochybňuje ústavní soudce David Uhlíř ve svém odlišném stanovisku k nálezu II. ÚS 657/22: „Obecné soudy tedy dle mého názoru měly použít a vyložit restituční předpisy i judikaturu Ústavního soudu k tomu, aby si otevřely možnost zjistit, zda se československé orgány v minulosti dopustily křivdy vůči právnímu předchůdci stěžovatelů. Musely by se vrátit k zásadní otázce, zda na právního předchůdce stěžovatelů byl vztažen zmíněný dekret prezidenta republiky oprávněně, či nikoliv.“
Míč je na straně evropského soudu
Lichtenštejnové podali v této věci stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Ten se jí zabývá od roku 2020. Pokud by tento soud konstatoval, že v tomto případě došlo k porušení práv stěžovatele na spravedlivý proces, mohlo by dojít k zásadnímu prolomení vnitrostátní koncepce restituční judikatury, a tím i vzniku právní nejistoty ohledně majetku, který byl ze strany státu konfiskován, a souvisejících povinností státu k náhradě za tento majetek. Z tohoto důvodu tak může mít tato kauza významný vliv pro další případné spory o majetky v ČR.
Vláda a odborníci: Teď opravdu ne
Podle odborníků ke vstřícnosti vůči návrhu Lichtenštejnců proto není právní ani morální důvod a pouze to oslabuje jinak silné české pozice u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, u kterého Lichtenštejnsko Česko zažalovalo. Reakce vlády na lichtenštejnskou nabídku smíru je vlažná. Ministerstvo spravedlnosti apeluje na to, aby se vyčkalo rozhodnutí soudu, protože otázku případného odškodnění bude soud řešit až po vynesení rozsudku. „A poté v intencích rozhodnutí soudu případně jednat,“ řekl Právu mluvčí ministerstva spravedlnosti Vladimír Řepka.
Také z reakcí jednotlivých vládních politiků je zřejmé, že vláda v reakci na tento návrh bude spíše vyčkávat. Ministryně obrany Jana Černochová pro deník Právo uvedla: „Otázka lichtenštejnského majetku v České republice je složitý spor, který by měly vyřešit především soudy a rozhodnout, zda byl dosavadní postup státu v této věci správný. Do té doby by dle mého názoru vláda do sporu neměla vstupovat.“
Je to ještě právo, nebo už politika?
O nutnosti vyčkat až na závěr soudů hovoří i další vládní představitelé, ministerstvo spravedlnosti a mnozí právníci. Možná tak platí závěrečná věta odlišného stanoviska ústavního soudu Davida Uhlíře k zamítavému stanovisku Ústavního soudu k stížnosti Lichtenštejnů: „Rozhodování obecných soudů i Ústavního soudu je dle mého soudu bohužel ovlivněno nejen úvahami právními, ale i politickými a ekonomickými. Jeví se, že tak jako o některých velkých bankách platí, že jsou „too big to fall“, majetek stěžovatelů je „too big to be returned“.
Zdroj: novinky.cz, irozhlas.cz, pravniprostor.cz, nalus.usoud.cz
KAM DÁL: Beneš po Mnichovu. Odejel do Londýna s milionem
