Aby se jednou člověk dostal do pořadníku na auto, musel mít na vkladní knížce minimálně dvacet tisíc korun. Jakmile klesly úspory, zanikl také nárok na objednávku. Zdá se to bláznivé? Taková byla i podle České televize realita v Československu nejen v poválečných letech, ale dokonce ještě v roce 1973. Navíc se na takové auto čekalo i několik let, než člověk přišel na řadu. O to více radosti z nového vozu pak v rodině muselo být. Vadilo to lidem, nebo jim to přišlo normální? 

Papundeklový zázrak

„Já osobně jsem v šedesátých letech kupoval Trabanta od známého. Šlo to, ale museli jsme mít souhlas, tak docela bez kontroly se to neobešlo,“ vzpomínal pro Čtidoma.cz pan Jaroslav Vavruška, dodnes velký milovník tak zvaného papundeklu, jak svým třem veteránům s láskou říká. „Měl jsem štěstí, že jsem tehdy padl na opravdu dobrý kus, vlastně jsem ho ani nemusel moc spravovat a on jezdil, jako by dobře věděl, že coby mladá rodina nemáme peněz nazbyt. Žili jsme v Praze a moji rodiče i tchánovi byli z vesnice. Dodnes si pamatuji, jak se seběhli sousedé, aby si náš šedivý zázrak prohlédli, když jsme tam v něm prvně dorazili. Připadal jsem si jako král,“ směje se dodnes té situaci nyní již osmdesátník Jaroslav.

Auto za víc než půldruhého roku práce

Ceny aut se tehdy, v době budování a poté již „rozvinutého“ socialismu, příliš neměnily. Například právě Trabant stál dlouhá léta 36 500 Kčs. Pokud bychom brali průměrný plat v roce 1970, tedy 1915 Kčs, šlo by o 19 měsíců práce. Za to si mohli šťastlivci pořídit vůz, který sice podle mnoha odborníků nebyl spolehlivý, ale zato se dal opravit téměř čímkoliv, co člověk našel doma nebo na cestě – samozřejmě s trochou nadsázky. „O pohodlí, jak si je dnes představujeme, nebo dokonce o bezpečnostních prvcích bych u Trabanta raději nemluvil. Jenomže každý, kdo někdy Trabant řídil, mi myslím dá za pravdu, že jde o pocit, který se jen těžko popisuje. Navíc: já na tohle auto nedám dopustit už jenom proto, že jsem v něm třikrát odvezl ženu do porodnice a všechny tři porody proběhly prý rychle a bez problémů. Manželka tvrdí, že takovou přípravu na příchod dítěte na svět, jakou měla ona, hned tak nějaká ženská nezažila. Cesta papundeklem po pražské dlažbě byla lepší než kdejaká masáž,“ zavzpomínal pan Jaroslav a upřímně dodal, že v tu chvíli nastávající maminka volila docela jiná slova a hodnocení jízdních vlastností jejich milovaného vozu. 

Dražší než Fabie s plnou výbavou

Jestliže si manželé Vavruškovi mohli tehdy koupit nového Trabanta za devatenáct měsíčních platů, dnes by se se současnými příjmy jednalo o vozidlo v ceně přes osm set tisíc korun. Pokud byste snad chtěli Fabii, pak se k této ceně nepřiblížíte, ani kdybyste se snažili sebevíc. V té nejsilnější a nejluxusnější verzi totiž stojí těsně pod 580 000 Kč. Jistě, cenu můžete vytáhnout ještě výš některými doplňky, ale na osm set to stejně nevyjde, i když nad všechny bezpečnostní prvky, elektrická vyhřívaná zrcátka, tempomat, parkovací senzory, a dokonce i deštník ve dveřích řidiče (ano, i ten je ve výbavě) pořídíte třeba navigaci, virtuální kokpit, prémiovou barvu i prodlouženou záruku. Měnil by snad někdo za Trabanta? Tehdy stál v přepočtu víc. 

Mustang, nebo dva Trabanty? 

Na cenu Trabanta bychom se v základní verzi nedostali dokonce ani s Octavií, Scalou, Kamiqem a dalšími typy Škodovek. Sáhli byste raději po zahraniční produkci? Pak třeba Ford Puma začíná na „trapných“ čtyřech stech čtyřiceti tisících, Focus se pohybuje kolem sedmi set tisíc a jistě, Mustang nezklame cenou od 1,5 milionu korun – a za to tehdy byly už dva Trabanty! 

Pocit, který už neznáme

„Já nechci porovnávat neporovnatelné, ono to ani nejde. Ale kdybych měl srovnat svoji radost z prvního Trabanta a současné, dnes už starší Octavie, kterou jsem před lety kupoval jako novou, musím se přiklonit k tomu splašenému bakelitu. Víte, ono to tehdy mělo navíc nádech něčeho jen těžko dosažitelného, co už dneska mladí lidé vůbec neznají. A upřímně řečeno jim to vlastně vůbec nezávidím. Úplně se ztratily chvíle napjatého očekávání na cokoliv a pak ta radost. Když mám všechno hned, nějak mě to netěší,“ zamyslel se pan Jaroslav, zatímco jen tak automaticky smetl trochu prachu z jinak pečlivě opečovávaného modrého Trabanta v garáži. „S tím jezdíme jen na lepší příležitosti, na nákupy a tak bereme Škodovku,“ vysvětlil nakonec svoje priority. Podle jeho slov jsou na tom podobně všichni zanícení trabantisté. A aby ne, vždyť kromě nostalgie jde o auto ve své době dražší, než jsou dnešní rodinná auta v lepší střední výbavě. 

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Pamětník služby v socialistické armádě vzpomíná na šikanu. Je to síla.