Michal David: Žijeme v policejním státě
Když slavný zpěvák a komunistický prominent Michal David mluví o policejním státě a o „totáči“, je to, jako kdyby zapomněl, díky komu se dostal na vrchol. Za totality pečlivě hlídal, aby jeho kariéra vzkvétala, a vyhýbal se všemu, co by mohlo komunistům vadit. Dnes je však k současné době překvapivě kritický, protože mu nic nehrozí.
Michal David se dokáže prosadit v každém režimu. Za socialismu byl prominentním muzikantem, který jezdil na turné do Sovětského svazu, jeho Poupata byla ústředním hitem spartakiády, hrál i na prorežimních Festivalech politické písně. A špatně se nemá ani po sametové revoluci. Jezdí silnými americkými auty, bydlí střídavě v Česku a na Tenerife a svoje skladby nahrává v Londýně a Los Angeles s kapelou Robbieho Williamse. Přesto je z nějakého důvodu k současné době kritičtější než k totalitě, která tu byla dříve.
Vládne tu prý policejní stát
„Přijde mi, že jsme tak trošku policejní stát. Člověk nesmí říct svůj názor. Pokud má někdo jiný názor než ten ‚většinový‘, tak je zavržen. Kam jsme se to dostali? Vracíme se zpátky do totáče,“ nechal se slyšet v rozhovoru pro CNN Prima News. Kdyby však něco podobného vyřkl v onom „totáči“, už by si nezahrál ani v podniku na nejzapadlejší vesnici, natož v Sovětském svazu.
Jeho hity odváděly pozornost
David také vždy odmítal, že by za minulého režimu dělal komunistům nějaké ústupky. Jak říká v dokumentu Žít tak, jak se má, chtěl být hlavně muzikantem, chtěl se tím dobře živit a mít se dobře. Na tom vlastně není nic špatného. Ale tvářit se, že svojí tvorbou nešel na ruku tehdejšímu režimu, je trochu naivní. Jistě, nezpíval o splněných pětiletkách a o tom, jak je v socialismu budoucnost světa. Nicméně nelze nevidět, že svými bezstarostnými, nekonfliktními hity, ve kterých se snažil hlavně se nedotýkat složitých témat, se mistrně dokázal vejít do mantinelů, které mu tehdejší režim nastavil. A texty, které nenutily lidi přemýšlet, ho vlastně podporovaly. Skvěle to pro Respekt popsala Jindřiška Bláhová větou: „Texty Davidových hitů opěvovaly občanskou i politickou amnézii.“
Skutečně pak nemá smysl předstírat, že tvorba takových bezstarostných a nekonfliktních hitů nebyla zároveň snaha o to, aby tehdejšímu režimu nezpůsobil vrásky na čele. A také se nelze divit, že v momentě, kdy režim v roce 1989 skončil, mnoha lidem došlo, jak chytře to vlastně dělal. Hlavně se nenamočit do něčeho, co by komunistům vadilo.
Režim kritizuje, když je to bezpečné
Jeho kritika současných poměrů tak působí trochu jako pěst na oko. Člověk, který umělecky vyrostl v totalitním režimu, si vždycky dával pozor, aby jej nekritizoval. Když teď stoprocentně ví, že mu za tepání současných poměrů nehrozí konec kariéry, nebo dokonce perzekuce, klidně si postěžuje na policejní stát. Naneštěstí pro něj má však v demokracii více možností nejen hudebník, ale i fanoušek. A tak může s klidem hudbu Michala Davida nechat v propadlišti dějin a vybrat si podle vlastního vkusu. To za totáče, který jeho kariéru podporoval na úkor stovek jiných, fakt nešlo.
KAM DÁL: Dobře placená dovolená? Petr Pavel je pracovně v Austrálii, Zemanovi kamarádi pukají závistí
