Monika jezdí do Černobylu pomáhat lidem, na které všichni zapomněli. Pro rusofily má jasný vzkaz

Říká se jim samoselové. Lidé, kteří žijí v radioaktivní zóně kolem černobylské elektrárny. Pro ukrajinské úřady prakticky neexistují, armáda má jiné starosti a o jejich existenci možná ani neví, nevládní organizace zmizely, stejně tak turistické agentury. Staří lidé tak žijí ve svých chalupách zcela izolovaní od okolního světa. Právě za těmito lidmi jezdí Monika Nedvědová, průvodkyně, která momentálně kvůli válce nemá koho provázet. Do zóny už nikdo nejezdí.

Sedla jsem do auta a jela

Jezdíte sama, nebo s nějakou skupinou?
Jezdím úplně sama. Jsem průvodkyně v černobylské zóně, jezdím tam s turisty, jsou to Češi a Slováci. Mám tam spoustu přátel, se kterými spolupracuji, ubytovávám u nich turisty. Už v době, kdy jsem tam jezdila s klienty, jsem se o tyto lidi starala a vozila jim tam nějaké věci. Kontakty tam tedy mám dlouhodobě. Věděla jsem, že těm lidem musím pomoct, jak to půjde.

Když ale oblast obsadili Rusové, tak to zřejmě nešlo, ne?
Počínaje válkou se všichni tito lidé dostali pod ruskou okupaci, dostat k nim se nedalo. Pod okupaci se v první fázi války dostali nejen lidé v Černobylu, ale v celé kyjevské oblasti. Takže první pomoc směřovala lidem ze všech vesnic, kteří tu pomoc tehdy nutně potřebovali. Vydala jsem se tam okamžitě v momentě, kdy se odtud ruská armáda stáhla. Sedla jsem do auta a jela jsem tam.

Proč nezásobuje lidi v zóně ukrajinská armáda?
Armáda na to nemá kapacity. Ta měla na počátku problém i s tím centrálním zásobováním svých vlastních lidí. Rusko zničilo mosty, hlavní silnice se ještě nějakou dobu po okupaci nedaly používat, všude byly miny. Nakonec ale vlastně znemožnila zásobování černobylské zóny ukrajinská armáda, když strhala mosty, které tam vedly. Dodnes moc nechápu, co je k tomu vedlo. Když jsem jim říkala, že jsou tam lidé, kteří tam žijí, tak na mě koukali a tvrdili, že to nevěděli. Prý vůbec netušili, že tam někdo žije. Obecně panuje takové přesvědčení, že ta zóna je opuštěná, a málokdo ví, že tam nějací lidé žijí.

Jak se tam vůbec vzali a od kdy tam jsou?
Ti lidé se tam vrátili už na podzim v roce 1986 po černobylské katastrofě. Oni v podstatě ani neměli jinou možnost. Po katastrofě je vystěhovali do jiných oblastí, do škol, kostelů, do cizích rodin po celé Ukrajině, Bělorusku a Rusku. Ale ti místní lidé se jich báli, že jsou kontaminovaní radiací, že to na ně mohou nějakým způsobem přenést. Takže byli odstrčení na okraj společnosti. Zhruba 1 500 lidí proto tehdy zvolilo návrat zpět do Černobylu. Vrátili se do svých rodných domů, kde žili předtím, kde žili jejich předkové. Radiace není vidět, takže oni přesně nevěděli, čeho se mají bát. Tak se tam tehdy vrátili a žijí tam dodnes.

Na lidi v Černobylu se všichni vykašlali

To tam byli po celou dobu bez pomoci?
Do roku 2010 fungovala v administrativě zóny státní ukrajinská organizace, která zajišťovala těmto lidem pomoc. Několikrát týdně se tam zavážely čerstvé produkty, dávali jim tam mouku a trvanlivé potraviny. V roce 2010 se změnila vláda na Ukrajině a tato organizace byla zrušena. Na ty lidi se doslova vykašlali. Jednou měsíčně tam jezdila pojízdná prodejna, ale to nebyla aktivita státu, ale byl to soukromník, kterému těch lidí bylo líto. Vozil tam produkty za trojnásobné ceny, protože on sám musel platit nejrůznější poplatky za vstup do zóny. Takže lidé v zóně brali potraviny odtud a co si nemohli koupit, to si vypěstovali.

Každý obyvatel má u chaloupky pole, které se snaží obhospodařovat. V jejich věku už to ne každý zvládne. Tohle všechno ale popisuju stav, který panoval před válkou. Za války, jak jsem říkala, se v podstatě o lidi v zóně nestaral vůbec nikdo. Jsou to lidi průměrně ve věku osmdesáti let. Nejmladšímu je 70 let, nejstarší babičce je 95 let. Mladí lidé tam žádní nežijí.

Rusové ukradli, co šlo, Ukrajinci strhli mosty

Viděla jste nějaké přímé následky války? Jak to tam vlastně vypadá?
Poprvé jsem tam byla 8. dubna, což byl první den, kdy bylo oficiálně možné do té oblasti jet. Bylo to týden po tom, co Rusové odešli. Ještě se tam provádělo čištění oblasti od případných partyzánů, odminovávaly se silnice a tak dále. Projížděla jsem Bučou, viděla jsem, co se tam dělo, viděla jsem i Irpiň. Co se týče samotné zóny, tak zóna dopadla dobře. Samozřejmě odešly veškeré organizace, které tam působily, ať už státní nebo soukromé. Všechno bylo totálně vyrabované, v elektrárně ukradli dokonce i vidličky. Nezůstalo tam vůbec nic. Rusové také rozkopali Rudý les a udělali si tam zákopy. Ale jinak zóna nebyla nijak postihnutá. V černobylské oblasti zničila mosty až ukrajinská armáda.

Kvůli čemu?
Oficiální důvod byl, aby ztížili případný ruský útok a návrat na to území. Mám v ukrajinské armádě přátele a ti mi řekli, že ten most byl zaminovaný a Ukrajinci ho mohli kdykoliv strhnout, kdyby chtěli. Proč ho strhli takhle dopředu, nevím. Nechápu víc věcí ohledně ukrajinské armády. Hodně věcí v zóně zničila Ukrajina sama. Třeba pomník Lenina a podobné věci.

Chci ty lidi udržet naživu

Pořádáte sbírku na podporu těchto lidí, řekněte o ní něco blíže.
Je to finanční sbírka na portálu znesnaze21. Jedna humanitární akce stojí okolo 80 000 Kč. Jsou potřeba pohonné hmoty, poplatky na dálnicích, nákup tuny produktů, pohonné hmoty do lodě. Ubytování nepočítám, bydlím u přátel zdarma a kapitán za svůj čas a riziko také nechce žádné peníze. Finančně to pro mě a mou rodinu začíná být neúnosné. Nejsem žádná nezisková organizace, nemám možnost širší finanční podpory. Jsem „jen“ jedna Češka, co se snaží pár lidí udržet naživu a s nimi i celý příběh okupace a nehody v Černobylu.

Černobyl má vliv na růst hub i po 33 letech. V lesích rostou ve velkém

Chtěla bych tedy vaše čtenáře požádat o podporu pro tyto seniory žijící v černobylské oblasti. Dáme jim vědět, že se o ně někdo zajímá, že se o ně někdo přes zimu postará. Jakákoliv finanční podpora mi pomůže uspořádat další 2 - 3 humanitární akce, než udeří zima a pomoc nebude možná. Zamrzne totiž řeka Dněpr.

Přes zamrzlý Dněpr se dostat nelze?
Nedá se to. My jezdíme do té jedné vesnice po Dněpru na lodi. Je to asi třicet kilometrů. Je to jediná možnost, když ty mosty už nestojí. Jedeme téměř u Běloruských hranic. Jakmile řeka zamrzne, tak se tam nebude dát dostat.

U nás se stále objevují lidé, kteří tvrdí, že v Buče všechno sehrály tajné služby, byli tam najatí herci, že to celé bylo divadlo a nic se vlastně nestalo. Vy jste byla přímo na místě, viděla zničené domy, co si o těchto názorech myslíte?
Já to napřed uvedu na pravou míru, protože se to u nás dost motá dohromady. Je Buča, Boroďanka a Irpiň. Buča bylo to místo, kde se našel obrovský masový hrob, ten jsem viděla na vlastní oči. Zbořené domy a paneláky jsou zase v Boroďance, úplně zničené město. V Buči jsem neviděla nikde ležet žádná těla na ulici, protože už je místní odklidili, ale projížděli jsme kolem masového hrobu, který zrovna v tu chvíli ukrajinská armáda vykopávala. No a co bych těm lidem s podobnými názory vzkázala? Na to se dá říct jenom, ať se tam jedou podívat. Poslala bych je tam, ať se podívají na vlastní oči, jaké to tam je. A nebo ať jedou rovnou do Ruska, když ho mají tak rádi.

KAM DÁL: Černobyl nejspíš nevybuchne, víření radioaktivního prachu ale je problém.