Natočil Anděla Páně a ohlíží se za svou kariérou

Po studiích na FAMU se stal Vladimír Dousek dlouholetým kameramanem literárně-dramatické redakce České televize a na svém kontu má řadu inscenací, seriálů i dokumentů. Jeho rukou prošla například pohádka Anděl Páně nebo film Vůně vanilky. Během své práce se potkal s celou řadou významných českých herců. Vladimír Dousek lituje pouze jednoho, že si je nevyfotografoval.
 

"Česká televize vysílala dříve každý týden jednu inscenaci a jenom naše skupina jich ročně natočila 25 až 30," říká na úvod Vladimír Dousek, který je již šest let v zaslouženém, ale velmi aktivním důchodu.

Když zavzpomínáte, na kterých kouscích vás práce těšila nejvíce?
Takových inscenací byla řada. (Ale po zamyšlení nadšeně odpovídá, pozn. autora.) Moc mě bavila jedna fantasy povídka „Ztracená věčnost“ z knihy Labyrint od Cliforda D. Simaka. Šlo o příběh senátora, kterému byl už život několikrát prodloužen. Hlavního hrdinu ztvárnil pan Holý a jeho milenku si zahrála paní Rosůlková. Bylo velmi zajímavé pracovat s opravdovými velikány českého filmu.

Které herce jste na place ještě potkal?
Téměř všechny, kteří tenkrát hráli. Skvělá spolupráce byla s panem Hrušínským. Vzpomínám na inscenaci „Noc rozhodnutí“ odehrávající se během jedné noci, ve které Rudolf Hrušínský v roli Emila Háchy jel do Berlína za Adolfem Hitlerem. Tehdy na tom pan Hrušínský už nebyl příliš dobře. V podstatě už mohl sotva existovat, ale přesto hrál neuvěřitelně. Hrál to tak, že běhal mráz po zádech.

Báječní byli paní Medřická, Fabiánová, pan Pešek, Kemr, Hrušínský nebo pan Eduard Kohout. Když jsem přišel v sedmdesátých letech do televize, točili jsme dokonce ještě s panem Marvanem. Hodně věcí jsme dělali s Vladimírem Menšíkem, například část trilogie Tažní ptáci o nebezpečí alkoholismu. Samozřejmě jsme točili i spoustu nesmyslů a seriálů, jako Muž na radnici nebo Okres na severu.

Když si představím škálu těchto kumštýřů, museli jste zažít spoustu legrace.
Samozřejmě, s Menšíkem byla sranda vždycky, ten sršel vtipem ještě těsně před klapkou. Takových bylo ale více, například Boris Rösner. Ale při práci jde víceméně legrace stranou, těch 20 až 30 stránek scénáře se prostě udělat musí.

Máte nějakou historku z natáčení?
Nemám, abych vám řekl. Ale když se staří herci dali do vyprávění, to byly úžasné historky. Kdyby tak člověk přišel v 70. letech za tou obrovskou plejádou lidí a udělal s nimi nějaké fotky…

Litujete, že jste je nenafotil?
Dnes si můžete vyfotit kdykoliv cokoliv, ale dřív to nebylo tak jednoduché. Nejcitlivější film byl tehdy 400 ASA a i ten už byl na tu dobu super citlivý. Bylo by to šlo, kdyby se člověk snažil, ale my se nesnažili a teď je mi to samozřejmě líto. Abych řekl pravdu, ono se to také při té práci, v kombinaci s kamerováním, příliš nehodilo.

Jak vlastně vypadá práce kameramana?

Když jsem přišel do televize, začínaly se dělat inscenace způsobem, kdy se hra natáčí najednou více kamerami. Bylo potřeba nasnímat scénu tak, jak stála a v delších sekvencích.  Natáčelo se najednou z různých pohledů několika kamerami, bylo tedy potřeba více kameramanů. Hlavní kameraman celou scénu zasvěcoval. Zatímco film se dělá úplně jinak. Natáčí se jednou kamerou na přeskáčku, jak se to hodí. Navíc u filmu se herci nemusí teoreticky ani potkat. Dva lidé, kteří si spolu povídají, nasnímáte důvěryhodně i bez partnera. Ale v té televizi to prostě nešlo. Jedna kamera byla na jednoho člověka, druhá na dalšího, třetí na oba a čtvrtá na celou scénu, kdy třeba přinese vrchní kávu. Tato metoda se dotahovala v 70. a 80. letech k dokonalosti. Ze začátku se s tím nedalo nic jiného dělat, dnes už jsou samozřejmě možnosti jiné. Záznamová technika i kamery prošly určitým vývojem a nyní se zase natáčí jen jednou kamerou.

Jak jste se na filmování připravoval? Kreslil jste nebo fotografoval scény?

Já začínal jako švenkr u vedlejší kamery. Pak jsem dělal nějaké inscenace a pohádky s Dušanem Kleinem, se Zdeňkem Zelenkou, Svatavou Simonovou nebo Františkem Filipem jako hlavní kameraman. Musel jsem se domlouvat s režisérem i architektem a člověk si to i nakreslil nebo udělal fotografie. V případě pohádky se například hledal hrad, kde se bude děj odehrávat. Často se ale jezdilo do Průhonického parku. V případě dokumentárního filmu o Adalbertu Stifterovi jsme projeli Šumavu a podle scénáře jsme si tipovali místa jako Vítkův kámen a podobně.

Natáčel jste někdy v okolí Černošic, které máte tak rád?
Se Zdeňkem Zelenkou jsme natáčeli jeden díl Tři plus jedna s Miroslavem Donutilem okolo zdejších lomů, ale v Černošicích nic. Ono to není úplně jednoduché. Místo musí být vhodné pro zvukaře, většinou dost daleko od civilizace a splňovat dost náležitostí. Filmová místa jsou dnes víceméně vytipovaná.

Když jste začínal s natáčením, měl jste nějaký vzor?
V té době byla řada dobrých kameramanů. Když jsme v 60. letech studovali, velkým pojmem byl například kameraman Jan Čuřík, který dělal filmy s Františkem Vláčilem. Čuříkovy filmy jsou autorsky rozpoznatelné do dneška.

Jaký je váš styl práce, nebo dokonce nějaký váš podpis?
K tomu podpisu a stylu se může člověk dopracovat spíš ve filmu. Ale v televizi to jde trochu proti tomu. Je potřeba pokrýt scénu ze všech stran a víceméně se jí podřídit. Pan Čuřík se také jistě musel podřídit, ale ostatní dali na jeho výtvarný názor. V televizi si člověk nemohl říct, teď si udělám váš portrét, a nasvítit si ho. Detaily se dají ve filmu zpracovat zvlášť, ale v televizi se točilo vše najednou, díky tomu sekvenčnímu natáčení.

Takže je to podobné, jako by se natáčelo divadlo?
Jistě, tak inscenace víceméně vznikly. A časem se kamery dostávaly více dovnitř.

Ale vy jste dělal i nějaké filmy. Tuším, že například Vůně vanilky?
To byla také spíše inscenace, ale točilo se na jednu kameru. Hlavního kameramana dělal můj dobrý kamarád Petr Polák, s kterým jsme spolupracovali i na Andělu Páně s režisérem Jirkou Strachem. Nyní natočili pokračování, tak jsem zvědav.

Kde se mimochodem natáčel Anděl Páně?
Hodně se natáčelo ve starém gotickém kostelíčku Svatý Mouřenec na Šumavě nad Renštejnem a na hradech Křivoklát, Kašperk a Český Štemberk. 

Jak moc jsou vaše fotografie propletené s vaší prací kameramana?
Fotím to, co mne baví. Zůstal jsem u krajiny. Původně jsem chtěl studovat fotografii. Učil jsem se u pana Adolfa Šlára, což byl prvorepublikový fotograf, který měl svůj ateliér na Národní třídě a chatu v Černošicích. Potom jsem šel na Filmovou fakultu na katedru kamery. Samostatný obor fotografie totiž otevřeli až v 65. roce, kdy já dostudoval.

Co vás teď v důchodu nejvíc těší a jaké jsou vaše koníčky?
Chodím a jezdím na kole po okolí Českého krasu a po Brdech, fotím. Pokud se mi to podaří, vyjedu si fotografovat i na svou velmi oblíbenou Šumavu, ale to je jiná historie.