Okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 posílila význam NATO
Výraz Varšavská smlouva se v minulých dnech stal často skloňovaným a také vyhledávaným v souvislosti s výročím okupace 21. srpna roku 1968. Co bylo vlastně toto vojenské uskupení zač? Varšavská smlouva či Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, jak se oficiálně nazývala, původně vznikla v roce 1955 jako reakce na vstup Západního Německa do NATO. Jak připomíná historik Jaroslav Láník, na sovětské straně si byli velmi dobře vědomi konce sovětské vojenské převahy v Evropě a také konce sovětských snah o sjednocení Německa pod svým vlivem.
Okupace jako jediná společná akce
Vojenský pakt tvořilo původně osm států. Vedle SSSR se jednalo o sedm evropských zemí: Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, NDR, Polsko, Rumunsko. Musíme si ale uvědomit, že její vznik však fakticky neznamenal žádnou změnu poměru sil v Evropě. Byl pouze potvrzením tehdejšího stavu. Příslušnost k některému z obou vojenských bloků v době studené války v Evropě do značné míry ukazovala, na které straně jednotlivé státy stály. Když pomineme asijskou část SSSR, nebyly v ní zastoupené komunistické země nacházející se mimo Evropu.
Během studené války spolu NATO a Varšavská smlouva nikdy nešly do otevřeného konfliktu. Ostatně proto také nazýváme studenou válku oním přívlastkem „studená“. Jediná společná akce vojsk Varšavské smlouvy byla právě operace Dunaj, jak bývá nazývané obsazení Československa v roce 1968. Nebyla to reakce na útok zvenčí, ale fakticky napadení jedné z členských zemí Varšavského paktu.
SSSR měl hlavní slovo
Jsou takoví, kteří se nyní snaží bagatelizovat roli Sovětského svazu a tvrdí, že v roce 1968 nás neobsazovali pouze Sověti (Rusové), ale také třeba Bulhaři, Poláci či Maďaři. Přestože se okupace skutečně účastnily i jiné armády, jsou taková tvrzení problematická. Popírá se tím dominantní role sovětských vojsk, která tvořila 90 % okupačních jednotek.
- poslanec evropského parlamentu
- místopředseda KDU-ČSL
- působil jako krizový manažer a mediální analytik
- vystudoval magisterské obory pastoračně sociální asistent a pedagog volného času
- absolvoval i bakalářský obor politická komunikace na Papežské salesiánské univerzitě v Římě
- vystudoval mediální studia a žurnalistiku na MU v Brně
Znamenalo by to předpokládat, že Varšavská smlouva byla společenstvím rovnoprávných členů, což nebyla pravda. Jak nedávno připomněl historik Prokop Tomek, o všem se rozhodovalo v Moskvě a politická a vojenská jednání se vedla pouze se sovětskými představiteli, ne s představiteli zemí Varšavské smlouvy.
Sovětské satelity hrály po celou dobu studené války roli nárazníkové zóny SSSR. Hlavní slovo zde měla Moskva v čele s Leonidem Brežněvem, který vůči ostatním zemím uplatňoval politiku otevřené suverenity. Ostatní země, které se na okupaci podílely, hrály pouze druhé housle. Do 4. listopadu 1968 odešly všechny jednotky kromě části sovětských, které ale u nás zůstaly až do roku 1991.
Nejednalo se o spolek rovnoprávných členů a o tom, že Moskva zde hrála roli hegemona, nemohlo být pochyb. Zajímavostí je, že vojska NDR hranice nikdy nepřekročila kvůli obavám ze srovnávání s březnovou okupací Československa v roce 1939.
Jediné společné akce se navíc neúčastnily všechny státy Varšavského paktu. Kromě napadeného Československa v roli oběti zde absentovaly ještě dvě země. Účast odmítlo Ceausescovo Rumunsko a také Albánie. Druhá jmenovaná země dokonce v reakci na obsazení Československa Varšavskou smlouvu opustila a už předtím dlouho dávala najevo, že více než Sovětský svaz je jí bližší politika Maovy Číny. Jedním z důsledků 21. srpna byla tedy i ztráta jednoho člena Varšavské smlouvy.
Invazi odsoudil i Gorbačov
Posuňme se o více než 20 let dále. Málo se připomíná, že invaze byla dlouhých 21 letech v době pádu komunistických režimů v Evropě nakonec odsouzená i ze strany samotné Varšavské smlouvy. 4. prosince 1989 vydali vedoucí představitelé pěti států Varšavské smlouvy na společné schůzce v Moskvě prohlášení odsuzující vojenskou intervenci ze srpna 1968 jako vměšování do vnitřních záležitostí jiné země.
SSSR pod vedením Michaila Gorbačova vydal prohlášení, v němž stálo, že „mise na záchranu socialismu byla lží a výsledkem neadekvátního přístupu a vměšováním se do záležitostí spřátelené země, tudíž bylo toto rozhodnutí nepodložené a chybné“
Tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov si ale dlouho neuvědomoval rozsah změn, které se odehrály. Ještě na počátku roku 1990 nepochyboval, že Varšavská smlouva bude nadále existovat. Měl dokonce takovou představu, že SSSR může využít „přítomnosti svých vojsk v NDR“ ke zpomalení tempa změn v Německu a k zabránění narušení sovětských zájmů. V prvních týdnech roku 1990 sice ve východní Evropě stále převládalo přesvědčení, že Varšavská smlouva přežije a přetransformuje se z vojenské aliance na politické společenství.
Nevyhnutelný konec Varšavské smlouvy
Koncem jara 1990 ale nadhodil tehdy čerstvě zvolený maďarský premiér Jozsef Antall vůbec jako první představitel postkomunistické země otázku rozpuštění Varšavské smlouvy. Začalo být postupně jasné, že po rozpadu sovětského bloku však ztratila existence Varšavské smlouvy jakýkoli smysl.
V únoru roku 1991 zanikly vojenské struktury Varšavské smlouvy a činnost Varšavské smlouvy byla slavnostně ukončená podpisem protokolu 1. července 1991 v pražském Černínském paláci. Samotný Sovětský svaz přežil existenci Varšavské smlouvy o několik měsíců.
O osm let později se Česko stalo spolu s Maďarskem a Polskem členem NATO. Trvalo několik let, než začala být otázka vstupu postkomunistických zemí brána vůbec vážně. Překážkou byla počáteční neochota ze strany starých členských zemí a samotnému vstupu předcházela vyjednávání a přesvědčování členů americké vlády.
NATO má význam i dnes
V samotném závěru závěr bych se ale ještě na chvíli vrátil k roku 1968, protože zde můžeme vidět jednu významnou paralelu s dnešní dobou. Srpnové události v roce 1968 měly konsekvence i pro NATO. Podle slov rakousko-amerického historika Güntera Bishofa „Agrese Varšavské smlouvy a Brežněvova doktrína velmi zřetelně ukázaly, že Moskva i nadále zůstává vlkem v rouše beránčím. Role NATO v obraně západní Evropy najednou opět nabyla na důležitosti a československá krize jí umožnila chytit druhý dech.
Zde vidíme nápadnou paralelu se současnou situací. Letošní napadení Ukrajiny ze strany Ruska ukázalo jednak agresivní povahu Putinovy politiky a také důležitost zajištění kolektivní bezpečnosti v rámci NATO a její význam, který má i po skončení studené války.
Svědčí o tom i změna postoje dvou dlouho neutrálních skandinávských zemí, Finska a Švédska, které se zanedlouho stanou členy Aliance. V obou těchto severských státech převládlo mínění, že za současné zhoršené bezpečnostní situace bude lepší mít po boku spojence, než se bránit na vlastní pěst, pokud by náhodou došlo k nejhoršímu.
Severoatlantická aliance má tedy i v dnešní době význam jako obranné společenství demokratických států Evropy a Severní Ameriky. Pro Česko je nepochybně dobrou zprávou, že na rozdíl od roku 1968 už nefigurujeme v roli pasivní oběti. Už více než 23 let jsme pevnou součástí Severoatlantické aliance a stojíme na té správné straně.
Autor: Europoslanec Tomáš Zdechovský
KAM DÁL: Svědectví ze srpna 1968: Ruský voják se zbláznil a jen tak postřílel několik lidí.
