Potlesk na Staromáku patřil vozíčkářům, říká běžec Pražského maratonu Jaroslav Tomeš

Jste učitel a tělocvikář na gymnáziu, co bylo motivací běžet právě s vozíčkáři?

Učím na Gymnáziu Jana Nerudy na Praze 1. V minulosti jsem nejprve silniční běhy běhal sám pro sebe, později v barvách Světla pro svět. Před čtyřmi lety jsem se při vyzvedávání startovního čísla setkal s organizací RWTTC. Líbilo se mi, že je možné pomoci přímo, prakticky. A také to, že pomoc jde konkrétním českým dětem a rodinám. S řadou rodin a dětí jsme se za minulé čtyři roky potkali vícekrát. Mnoho rodin díky činnosti RWTTC získalo vozíčky a objevilo možnosti sportování navzdory hendikepu.

Trénovali jste konkrétně - výdrž, styl jízdy a podobně?

Netrénovali jsme společně. S rodinami a dětmi se vidím vždy až v den závodu. Několik dobrovolníků se s dětmi vidí o trochu častěji. RWTTC pro ně pořádalo několik sobotních výletů do přírody. 

Proč právě s vozíčkáři? Učíte je, děláte rád akce pro vozíčkáře, či ze zcela jiného důvodu?

Neučím je. Je to pro mě možnost běhat charitativně tak, že přímo vidím smysl. Moje nohy jsou motor pro ty, kdo nemohou běžet sami. Velkou radost mi dělá, že děti zažijí podporu, povzbuzení, potlesk. Start i cíl při maratonu je jen jejich a patří jim potlesk celého Staroměstského náměstí. Především Kájovi a Tadeášovi, které jsme vezli. Jsem rád, když naše charitativní běhání povzbudí i jiné rodiny s hendikepovanými dětmi k tomu to vyzkoušet.

Nejradikálnější rozdíl - běžet sám a s vozíčkářem? Sám jste někoho přímo vezl, nebo běžel vedle a vezli je rodinní příslušníci?

Vždy vezeme jedno dítě v různém věku. Jen někdy se přidávají rodiče a běží s námi. Už několikrát s námi běžel Michal Tereska z Pardubic. Po pondělním maratonu mi někteří rodiče říkali, že by v září chtěli běžet a tlačit při desetikilometrovém závodě. Hlavní rozdíl je v tom, že je nutné dávat pozor na vozíček a dítě v něm a také na ostatní běžce. Často jsou to cizinci nebo mají sluchátka v uších. A s přibývajícími kilometry je cítit i váha vozíčku, do mírných stoupání to už neběží tak lehce.

Učíte mimo tělocviku i jiný předmět?

Učím především zeměpis, k tomu většinou trochu tělocviku. Během školního roku pořádáme řadu sportovních kurzů nebo jazykových výměn a jiných vzdělávacích akcí. 

Zeměpis - kde jste byl nejdál - a nemyslím tím na mapě?

Zatím mám docela procestovanou Evropu. Jako geograf to vezmu postupně: na severu jsem byl nejdál v Bodö v Norsku, na východě Jaroslavli v Rusku, na jihu u Vesuvu v Itálii a na západě v Cornwallu v Anglii. V srpnu mě čeká cesta do Colorada do Skalistých hor, samozřejmě za běháním. 

Co vás na učitelování baví nejvíc? 

Učitelství je hodně tvořivá práce. Mám štěstí na skvělou školu, kde se pořád něco děje a člověk se často podílí na organizaci různých aktivit, kurzů a projektů. Další součástí téhle mozaiky jsou studenti, zvlášť u třídních učitelů nebo u tělocvikářů, protože ti se studenty zažívají to dobré i zlé ve škole i na kurzech nebo výměnách.

Můžete být konkrétnější?

Našim studentům je mezi 13 a 19 lety a za dobu studia je na nich vidět obrovský posun. Je radost být u jejich povedených prací. Jako příklad mě napadají vystoupení školního divadelního souboru, hudebního sboru nebo jako trenér/doprovod u sportovních soutěží. A jako třetí část nesmím zapomenout na učitele, bez dobrého kolektivu stejně zapálených kolegyň a kolegů by to nešlo a rozhodně bychom si neužili tolik legrace.

Je vidět, že vaše práce je zároveň koníčkem, co děláte proti syndromu vyhoření? Nebo si myslíte, že se vás vůbec netýká, že máte tolik jiných aktivit, kde se potenciální nahromaděný stres "rozmělní"? Jaké jsou vaše další koníčky?

Syndrom vyhoření se týká většiny učitelů. Já osobně ho zažil před pěti lety a stále bojuji s vlastním workohlismem. Naše povolání je potenciálně hodně stresové a každý má něco jiného, čím relaxuje. U mě je to sport, především běh a orientační běh. Nemusím v nich dosahovat žádných skvělých výkonů, mám v tom úplnou volnost, můžu jít běhat a závodit téměř kdykoli podle chuti.

Proč jste vůbec učitelem - vždy to byl váš "sen", nebo jste měl při vašem studiu někoho, kdo vás inspiroval, povzbudil a k tomuto povolání nasměroval?

Chtěl jsem jím být odmalička. Určitě mě ovlivnili moji učitelé, hlavně na gymnáziu v Jablonci. Několik skvělých učitelů jsem měl i později při studiu na vysoké škole. Od začátku mě to bavilo a baví mě to stále. 

Vychováváte další generace. Co byste jim rád předal dál do života - tzv., co byste chtěl, aby se jim po letech při vzpomínce na vás vybavilo?

Jako sportovec bych jim přál, aby i po škole měli sport jako součást života. Myslím tím jakýkoli nevrcholový sport, který budou moci dělat kdykoli, při kterém potkají přátele a který jim bude přinášet radost. A jako geograf se snažím, aby sami sebe neomezovali tím, že chtějí mít nějakou známku ze zeměpisu. Rád bych, aby jim geografické myšlení pomáhalo rozumět světu a jevům, které se dějí kolem nás a aby vždy měli chuť se učit novým věcem.

Do soutěže Nejchytřejší Čech jste se přihlásil sám?

Ano, přihlásil jsem se sám. Ale o soutěži jsem se dozvěděl náhodou z facebookové konverzace mých bývalých studentů, kteří jsou mnohem chytřejší než já Vyplnil jsem on-line test přes internet, pak následoval konkurz se standardním IQ-testem, ústní pohovor a pak čekání na to, které z nás vyberou do dalšího kola konkurzu. V něm nás bylo 60, po dalším testu naší pohotovosti a schopnosti reagovat vybrali 24 soutěžících. 

Jak byste zhodnotil náročnost soutěže a postup až do finále?

Jednotlivé soutěže nebyly neřešitelné, ale vždy šlo o to se rozhodovat rychle a přesně. Bylo docela obtížné udržet chladnou hlavu a objevit ten nejšikovnější postup, jak problémy vyřešit. Kdo to zvládl nejlépe, postupoval. Některé dílčí úlohy jsem lépe vyřešil v klidu u televize než při samotném natáčení.

Nejzajímavější vzpomínka ze soutěže? 

Těch je mnoho. Se soutěžícími jsme si během konkurzů i natáčení užili spoustu legrace. Potkal jsem hodně zajímavé lidi, kteří dělají velice zajímavá zaměstnání nebo koníčky. Rád vzpomínám na finále, při kterém měl soutěžící Jaroslav z Luhačovic v publiku celý autobus fanoušků. V šatně jsme i s kameramanem a asistentkou ochutnali jeho skvělou slivovici. 

Celkově bylo velmi zajímavé vidět celý proces, jak vzniká pořad. Natáčení jednoho dílu trvalo zhruba 6 hodin, pořad v televizi pak 75 minut. Pan režisér nás také pozval do přenosového vozu, kde viděl záběry ze všech kamer a měl zvuk ze všech mikrofonů.

Vtipných bylo pár týdnů po soutěži. Například na sportovním kurzu v Krkonoších mě poznala v autobuse do Janských Lázní skupina starších dam, po zbytek kurzu se mi kolegové i studenti smáli, jaký mám krásný klub fanynek.