Pouliční prostituce. Co všechno je žena schopná udělat, když ji život postaví do kouta
„Byla jsem na dně. Neměla jsem kam jít a nikdo mi nechtěl pomoct. Prostituce byla jediné řešení, které jsem viděla,“ svěřuje se Čtidoma pouliční prostitutka Eva. Tento patologický jev není jen otázkou morálky, ale také selháním politického systému. Je to téma k zamyšlení, kdy je třeba se oprostit od předsudků a snažit se pomoci.
Na ženy, které prodávají své tělo na ulici, se nezřídka pohlíží skrz prsty. Prý roznášejí pohlavní choroby, jsou to narkomanky a špatné matky. Svůj osud si prý zaslouží a žádná slušná žena by se takto neživila. Pro článek vypovídaly ženy bez domova, jejichž identitu redakce zná.
Sexbyznys a ulice
Na ulici je typický jev „survival sex“, kdy ženy nevidí jiné východisko než vyhledat pomoc muže a být sexuálně k dispozici. „Když je ženská sama na ulici, každý si na ni dělá nároky,“ stěžuje si Dana z ulice. Někdy to dojde tak daleko, že se bezdomovkyně začne živit prostitucí. Je to taková berlička, která na čas zažene hlad a umožní důstojnější bydlení. „Potkáváme ženy, které vydělávají na základní potřeby typu jídlo, oblečení a bydlení pro sebe nebo svou rodinu,“ vysvětluje Pavel Ubrankowicz, PR manažer z organizace Rozkoš bez rizika.
Prostituce u žen z ulice není tak vzácná jako u mužů. U mladších žen je tento jev častější než u těch starších, protože když ženy žijí na ulici již delší dobu, obvykle si najdou jiný zdroj obživy. Často seknou s prodejem svého těla z důvodu poklesu atraktivity, ať už kvůli dlouhému pobytu na ulici, užívání návykových látek, nebo z jiných příčin, jak se dočteme v knize od Marie Vágnerové Bezdomovectví ve středním věku.
Je nemocná a prodává své tělo
To, že je někdo duševně nemocný, ho neochrání před prostitucí. Za vše mluví příběh Terezy, která v průběhu studia na ČVUT (České vysoké učení technické) přišla o maminku a postupně ztratila domov. Stala se z ní narkomanka a musí se živit prostitucí. „Také někdy dělám prostituci, ale není mi to moc příjemné. Je velmi nemilé potkat člověka, který má dva metry a sto kilo. Takového člověka nemohu odmítat. To je pak problém, protože takový člověk vás může zamknout doma a může si s vámi hrát donekonečna. Naštěstí to, že mě někdo uvěznil doma a vzal mi svobodu, se mi stalo jenom jednou,“ svěřuje se Tereza, která žije jako bezdomovkyně.
Tereza měla velké štěstí, že se ocitla v komunitním centru v pražské Žitné ulici, které provozuje farní charita. Ačkoliv je na tom zdravotně dost špatně, svítá jí naděje na lepší zítřky. Trpí úzkostí a traumatem, má hraniční poruchu osobnosti a k tomu si dopřává alkohol a pervitin. Díky nízkoprahovému centru absolvovala léčebný pobyt v bohnické psychiatrické léčebně a doufá, že se uvolní místo v azylovém domě. Stále ještě cítí naději, že její život nabere lepší směr. „Chtěla bych zázemí. Normálně bych platila nájem a chodila do práce. Nic velkého neočekávám. Obvyklý komfort,“ vysvětluje Tereza.
Pouliční rusalky mají své útočiště
Prostitucí nejen žen bez domova se zabývá organizace Rozkoš bez rizika. Pomoc této skupině žen probíhá jednak v poradenských centrech, jednak prostřednictvím terénních programů. Organizace Rozkoš bez rizika bojuje proti předsudkům a snaží se těmto ženám pomáhat, jak se dočteme na rozkosbezrizika.cz. Poskytuje jim zdravotní, sociální a právní služby nebo psychoterapii. „V praxi to znamená vyšetření na pohlavně přenosné infekce, informace a rady v tématech zdraví, vztahů, bezpečí, násilí, rodičovských kompetencí, ale týká se to i práv a povinností. Nejúčinnější je navázat partnerské a důvěrné vztahy, nesoudit a nehodnotit. Být jim nablízku a slyšet, co říkají. Vycházet z jejich potřeb a pomalu plánovat i drobné změny v jejich životech,“ vysvětluje Pavel Ubrankowicz.
Česká legislativa sexuální práci ani nezakazuje, ani nepovoluje. I když nejde o trestnou činnost, nejedná se o legální příjem. Pokud chce mít žena živící se prostitucí svoji živnost ošetřenou jako osoba samostatně výdělečně činná, je to možné díky živnosti volné, jak se dočteme na rozkosbezrizika.cz. Největším rizikem při sexuální práci nejen na ulici je jo-jo efekt, protože když už se jednou začne a nabídky stále jsou, je pak těžké s tím přestat. Ale na druhou stranu, když má žena bez domova peníze, třeba získané prodejem vlastního těla, může si platit nájem na ubytovně a je pak snazší udělat ten mílový krok a říct si jednou provždy dost.
Nejlepší cestou, jak bojovat s pouliční prostitucí, je prevence. Díky přednáškám na školách a přítomnosti sociálních pedagogů ve školství se může předejít životní tragédii již v zárodku. „Prevence je základní metoda a jedná se o soustavu opatření, která mají bránit výskytu nežádoucího jevu a snižovat pravděpodobnost jeho vzniku,“ tvrdí Pavel Ubrankowicz.
Předsudky vůči sexuální práci nezmizely a asi tu budou pořád. Alarmující je fakt, že pokud žena bez domova živící se sexuální prací zemře, lidé s ní zpravidla neznají slitování. Komentují to slovy: „Dobře jí tak, co čekala?“ nebo „Nic jiného si nezaslouží.“. Uniká tu však princip věci, že umřel člověk z masa a kostí. Ta žena byla něčí dcera, matka, kamarádka nebo partnerka.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: LSD a terapie tripem. Má řadu zásadních rizik, ačkoliv rozšiřuje duševní obzory.
