Senátoři podlehli dezinformacím, dali špatný signál obětem násilí. Neměli odvahu, říká poslankyně Kocmanová

Česko zůstává jednou z mála zemí, které neratifikovaly Istanbulskou úmluvu (její přesné znění najdete zde). Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí byla odmítnuta Senátem těsnou většinou. „Tvrzení, že ‚Istanbulská úmluva pomáhá ženám‘, je lež, kterou lze jednoduše vyvrátit,“ napsal si na síti X Senátor Zdeněk Hraba.

Dodal že „ve Francii, kde Úmluvu ratifikovali mezi prvními, se za posledních 10 let ztrojnásobil počet případů sexuálního násilí, v Německu se počet znásilnění a sexuálních útoků zvýšil od roku 2011 o 60 %, v Dánsku zaznamenali téměř čtyřnásobný nárůst.“

Potírání násilí jako hodnotová otázka

Samozřejmě se okamžitě rozpoutala vášnivá debata o tom, kde je a není pravda, která vlastně charakterizuje diskusi napříč Českou republikou. Mezi zastánce Istanbulské úmluvy patří i pirátská poslankyně Klára Kocmanová. „Nepřijetí je pro naši zemi mezinárodní ostuda. Před našimi zahraničními partnery jsme se tak zařadili mezi dalších šest zemí směrem na východ, které Úmluvu dosud nepřijaly.“

Potírání násilí je podle ní hodnotová otázka. „I díky ministrovi Janu Lipavskému děláme hodnotovou zahraniční politiku, která nás vrací na mapu světa, ale rozhodnutí Senátu tuto jeho práci poněkud podkopalo,“ vysvětluje v rozhovoru pro Čtidoma.cz.

S odstupem několika dní – proč Istanbulská úmluva v Senátu neprošla?
Z mediálních výstupů některých senátorů a senátorek a z plenární debaty, kterou jsem sledovala, mám dojem, že se velká část z nich nechala ovlivnit mýty a dezinformacemi, které se kolem Úmluvy stále šíří. Faktem ale je, že pro přijetí hlasovalo v Senátu víc lidí než pro nepřijetí (34 hlasů pro, 28 proti). Doopravdy tak rozhodli ti, kteří se zdrželi. To znamená, že třeba nebyli vyloženě proti, ale zdráhali se Úmluvu přímo podpořit.

Otázka zůstává stejná. Proč?
Pravděpodobně kvůli nálepkám, které za ty roky od dezinformační scény Úmluva získala. Přitom v Úmluvě jde o potírání násilí na ženách a domácího násilí. To je něco, co bychom měli podporovat všichni.

Odpůrci Úmluvy svůj nesouhlas často vysvětlují tím, že nechtějí zavedení slova „gender“, které Úmluva představuje. Rozumíte tomu?
Upřímně, nerozumím. Úmluva je o boji proti násilí, ne o genderu, jak někteří manipulativně tvrdí. Jde o nesprávnou interpretaci významu slova gender, které je podle mě některými odpůrci Úmluvy používáno účelově, jiní možná pouze významu neporozuměli. Pojem gender v Úmluvě slouží k popsání toho, že naše biologické pohlaví předurčuje, jaká očekávání od nás společnost má. Jak se budeme chovat, mluvit, jakou budeme dělat práci. 

Jak to myslíte?
Například poukazuje na stereotypní představy, že ženy patří pouze k plotně, muži nepláčou apod. Toto stereotypní uvažování vychází z podřízenosti žen trvající dlouhá staletí, kdy ženy nebyly považovány za plnohodnotné lidi, nesměly vlastnit majetek, volit atd. Z této historické podřízenosti pak pramení fakt, že 90 % násilí je stále pácháno na ženách. Právě na základě těchto faktů je Úmluva zaměřená více na ženy, i když hned ve své preambuli mluví o tom, že oběťmi násilí jsou také muži a děti. Úmluvou navržená opatření jsou tu i pro ně. 

Co námitky, že činy, které Úmluva obsahuje, jsou již v našem právu obsaženy, tudíž je další „papír“ zbytečný?
Souvisí to s předchozí odpovědí. Přijetí Úmluvy by pomohlo, kromě možných legislativních úprav, vylepšit také stávající praxi řešení jednotlivých případů. Například zavedení a rozšíření komplexních služeb pro oběti násilí (právní, psychosociální, krizové) nebo důsledné školení policejních složek, soudců a státních zástupců. Kvůli špatné dostupnosti specializovaných služeb pro oběti končí desítky případů ročně tragicky.

Takže z vašeho pohledu by pomohl větší tlak na odstranění těchto nedostatků?
Jistě. Také by to byl jasný a trvalý závazek ČR tyto nedostatky efektivně a komplexně řešit. To je něco, k čemu přijetí Istanbulské úmluvy mohlo hodně přispět. Nehledě na to, že je důležitá i ze symbolického hlediska. Těžko můžeme vyzývat oběti k odvaze, když někteří politici nemají ani odvahu jasně se přihlásit k boji proti násilí a tomu, že je pro ně toto téma klíčové. 

Na hlasování ve sněmovně nedošlo, ale pokud by se tak stalo, jak byste přesvědčovala kolegy, aby pro Úmluvu zvedli ruku, jaké jsou vaše argumenty?
Častým argumentem, který mezi odpůrci Úmluvy ve veřejném prostoru a i mezi politiky zaznívá, je názor, že Istanbulskou úmluvu nepotřebujeme, protože v současnosti všechno již pokrývají naše zákony. To ale vůbec není pravda a dá se na to velmi snadno poukázat. Za prvé, naše zákony vůbec nejsou dobře nastavené. Dokládá to i fakt, že je široká politická shoda na potřebě napravit současnou definici znásilnění v trestním zákoníku, protože ta současná definice zdaleka nepokrývá všechny případy, kdy k vynucenému sexu dochází. Dalším zákonem, který je velmi potřebný a stále nám schází, je definice domácího násilí. I ta se připravuje, brzy doufám půjde na vládu. Za druhé, Úmluva o potírání násilí nenavrhuje pouze legislativní změny. Přináší sadu opatření, která mohou v potírání násilí velmi pomoci. Ať už je to dostatečný počet azylových domů, kterých je dnes málo, nebo práce s původci násilí, aby se neopakovaly stále stejné vzorce chování v rodinách, a také lepší síť pomoci obětem, včetně státem podporované telefonní linky. 

A máme tu i řadu nenahlášených případů znásilnění, souhlasíte?
Jednoznačně a to je můj třetí argument, který jsem chtěla doplnit. Velký problém s domácím a sexuálním násilím, který u nás máme, dokládají tisíce případů znásilnění, které se za rok stanou, ale které nikdo nenahlásí. To není dobře, znamená to mimo jiné, že oběti nedůvěřují systému nebo že považují svou situaci za bezvýchodnou. Velmi by pomohlo, kdybychom jako politici přijetím Úmluvy jednoznačně ukázali, že se proti násilí stavíme a na obětech nám záleží. Ať už jde o ženy, muže, děti, nebo seniory. Navíc víme, že většina Evropy už Úmluvu přijala a žádný z katastrofických scénářů se tam nekoná.

Rozumím tomu správně, že Česká republika nezvládá předcházet násilí a neposkytuje obětem dostatečnou adekvátní pomoc a ochranu, což je ostatně cílem Úmluvy?
Bohužel i přesto, že sexuální a domácí násilí je stále více rezonujícím tématem, vůbec si v tomto ohledu nevedeme dobře. Ročně je v ČR spácháno až 12 000 znásilnění a jen 5 % obětí tento čin nahlásí policii. Z reprezentativního šetření výzkumné agentury Focus pro organizaci Persefona vyplývá, že více než třetina (39 %) české populace zažila nějakou formu sexuálního obtěžování nebo násilí.  Každý jedenáctý člověk (9 %) v ČR má zkušenost se znásilněním. Dvě třetiny (66 %) znásilnění probíhají doma. Více než polovina (64 %) obětí sexuálního násilí v dětství má další zkušenost i v dospělosti. Samozřejmě to, že by se Úmluva ratifikovala, neznamená, že se situace lusknutím prstu změní, ale znamenalo by to, že to jako společnost a Česká republika bereme vážně. 

Systém u nás tedy není nastaven dobře?
Přesně tak. Dokazují to i medializované případy sexuálního násilí z posledních týdnů a měsíců. A snižuje se tím důvěra lidí ve spravedlnost.

Jak vlastně dnes vnímáme domácí a sexuální násilí jako společnost?
Vyvíjíme se, stejně tak se vyvíjí také pohled na to, co to vlastně domácí a sexuální násilí je a jak moc je časté. S tímto poznáním se také snižuje naše tolerance vůči násilí a jsme tedy výrazně otevřenější tomu, tyto otázky řešit. Proto věřím, že už bychom nikdy nenechali takto důležitý hodnotový dokument napospas pouze dezinformační scéně, která již v prvních letech, kdy Úmluva vznikla, kolem ní napáchala obrovské škody, které mají své důsledky dodnes. Za Piráty se hrdě za podporu Úmluvy stavíme a je nás čím dál víc. 

Máte obavu, že podobně jako Istanbulská úmluva dopadnou i další dokumenty, které budou reagovat na měnící se svět a na potřeby, které tyto změny přinášejí?
Věřím, že stále jsme společnost, která chce patřit na Západ, ačkoliv mnoho ze zástupců Senátu, kteří se tímto ohánějí, nyní hlasovalo jinak. Z 81 senátorů a senátorek je nicméně pouze 15 žen. O Úmluvě o potírání násilí vůči ženám a domácím násilí tak rozhodovali převážně muži. Toho si nejde nevšimnout, i když samozřejmě i v Senátu byli někteří muži podporovatelé a ženy odpůrkyně. Přesto žen je v populaci více než 50 %.

Co tím chcete přesně říct?
Ženy by měly mít ve veřejném prostoru adekvátní zastoupení, tím spíš, že se s domácím a sexuálním násilím potýkají mnohem častěji, a tím spíš by tak měly mít možnost v těchto otázkách rozhodovat. Je to opakovaný důkaz toho, proč potřebujeme víc žen v politice. Politika se sice nedělí podle pohlaví, ale to, že ženy mají jinou každodenní zkušenost, je realita.

KAM DÁL: Riziko rakoviny se týká i kůže na hlavě, říká profesorka Arenbergerová. Problém jsou i české hory.