Služba socialistické vlasti: Koně je třeba zapřahat hlavou ve směru jízdy, radili soudruzi
K socialistické armádě a k proklamovanému boji za mír cítilo mnoho mladých mužů odpor. Přesto museli do Československé lidové armády narukovat. Jedním z nich byl i Pavel Beneš, kterému se nepodařilo získat modrou knížku. „Díky ‚zdravotním problémům‘ se mi alespoň povedlo snížit vojenskou upotřebitelnost tím, že jsem se dostal do zdravotní kategorie C,“ usmíval se pamětník služby komunistické vlasti. O své příběhy se podělil se Čtidoma.cz.
Manýry „socialistického“ státu lezly kdekomu krkem. A pro spoustu mužů byly dva roky v zeleném naprosto zbytečnou ztrátou času. I když je pravda, že Pavel Beneš měl coby vysokoškolák alespoň nějaké výhody. „Tzv. vojenskou přípravu jsem absolvoval při škole. Tenkrát na to dokonce každá vysoká škola měla katedru vojenské přípravy. Ta naše měla sídlo v Konviktské ulici. Od prvního ročníku do čtvrtého včetně jsme měli každý týden jeden celý den vojnu,“ vzpomínal pamětník.
Dozvěděl jsem se hodně „zajímavého“
Většinou se vojensky „vzdělával“ na učebně, občas na „cvičáku“ v Motole či na Vypichu. Tenkrát tam byly holé pláně. „V učebně do nás lili nějaké teorie, občas proložené zkazkami o hrdinnosti sovětské armády. Při výuce balistiky a střeleb jsme se dokonce dozvěděli, že za velké vlastenecké vojny mohly při dělostřelbách dosahovat hodnoty sinu hodnot větších než jedna. To mě hodně pobavilo. Vedle toho jsme museli biflovat i vojenské předpisy.“
Pan Beneš si pamatuje, že každého ze třídy to k smrti nudilo a otravovalo. Někdy se ale přece jen objevila jiskřička zábavy. Třeba při přečtení předpisu, že „koně je třeba zapřahat hlavou ve směru jízdy“. Na druhou stranu vidina, že po zdárném absolvování školy bude prezenční služba místo dvou let pouze půl roku, byla pádný důvod to všechno vydržet.
„Na cvičáku nás buzerovali tzv. pořadovou přípravou – v řad nastoupit, vpravo bok, vlevo bok, čelem vzad, pochodem v chod, zastavit stát, pozor, pohov, plížením, plazením vpřed, plyn – masky nasadit – a podobné blbiny. Kabela s plynovou maskou byla naše samozřejmá výbava. Museli jsme ji nosit i na učebnu, stejně tak jako jakýsi zelený mundúr, který měl suplovat uniformu. Občas jsme museli na zteč do kopce. Někdy pršelo, jindy svítilo sluníčko. Otrava jako hrom.“
Cvičil zde Erwin Rommel
O prázdninách mezi prvním a druhým a pak třetím a čtvrtým ročníkem musel pan Beneš a jeho spolužáci strávit celý měsíc na vojenském cvičení. „To první se odehrálo na Slovensku, na cvičišti u Malacek, kde údajně cvičil Erwin Rommel svá tanková vojska v přípravě na Saharu. Ten rok, co jsme tam byli, byl teplotně mimořádný a tu Saharu nám to připomínalo.“
Tento měsíc měl být něco jako přijímač normální vojny. „Když jsme se tam dostavili a přidělili nám ubikace, tak první krok, kterým demonstrovali svou nadvládu (nadvládu armády nad civilem, který nechce být vojínem), bylo stříhání vlasů na krátko. Do jisté míry by se to dalo označit za hanobení vzhledu. Vyhnutí ale nebylo.“
Všechen čas byl dle pamětníka vlastně věnován organizované buzeraci až na doraz. Byli neustále v poklusu. „Stále nějaké nástupy, v noci cvičné poplachy, plazení se po vyprahlých stráních, noční hlídky, služby v kuchyni (škrábání brambor), noční služby dozorčího útvaru, zrychlený přesun 10 kilometrů apod. Bylo třeba pokořit a přepnout ty civily do odevzdání se vojenské mašinérii. Něco jako mleté maso, které pak můžete tvarovat, jak se vám zachce,“ doplnil pro Čtidoma.cz Pavel Beneš. Zajímá vás, jak jeho vojenská služba vlasti pokračovala? Čtěte už příští týden, opět ve středu.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Pět českých vojáků padlo při obraně letiště Bagrám, to nakonec skončilo v rukách Tálibánu.
