Služba socialistické vlasti: Po měsíci jsme viděli ženskou. Chudák, ta si s námi užila

Střelba do vlastních lidí nebyla pro sovětské soudruhy nic neobvyklého, jak pro náš web popsal pan Libor Folvarčný. I on byl rád, když nácvik střelby v Kazachstánu konečně skončil a byl čas vydat se zpátky domů. „Jeli jsme přes Volgograd, za války se to jmenovalo Stalingrad. Tam jsme dostali volno na prohlídku města. Předtím jsme stáli nastoupení na peróně a hlavouni k nám měli projev, co a jak dělat v tom městě a kdy se vrátit,“ uvedl pamětník socialistické vojny.

Byla jako královna

Najednou se nad kolejemi objevila mladá dívka. „Měla oblečené takové volné mušelínové šaty, myslím, že bledě modré, které jí v tom větříku jemně poletovaly kolem těla. My stáli dole vlastně pod ní, takže jsme jí viděli i trochu pod ty sukně.“ Pro vojáky byla samozřejmě dívka něco jako zjevení. Podle toho také vypadala jejich reakce.

„Jako jeden jsme začali všichni výt jako zvěř, protože ženskou jsme pořádně neviděli už skoro měsíc. Bylo nás asi devět set, tak už to vytí mělo nějakou sílu. Chudák, ta si s námi užila,“ smál se Libor Folvarčný. Ruska si jich všimla, logicky to nešlo jinak. „Možná se trochu zastyděla, ale pak sestupovala jako královna a my jen zírali. Celý nástup se tak na chvíli zastavil, dokud ona nepřešla.“

Není pivo jako pivo

Ve Volgogradu bylo tou dobou velké vedro. Takže dát si jedno pivko se přímo nabízelo. „Jenže to nebylo tak snadné jako třeba u nás. Čepované pivo nikde nebylo, až se mi nakonec podařilo najít nějaký bufet, kde pivo opravdu měli. Tak jsem si jedno vystál ve frontě, kde mimo jiné prodávali i maso. Zajímavé bylo, že si nikdo nemohl vybrat. Prostě mu usekli z kusu, který měli právě na pultu, a zabalili do novin.“

S obrovskou chutí se napil vytouženého piva a vypil značnou část jedním hltem. Teprve když dopil, došlo mu, že není pivo jako pivo. „Byl to nějaký hnus, něco jako kvas. Ale bylo už pozdě, pivo bylo ve mně. Musím říct, že úplně dobře mi nebylo.“

Volgograd měl na svou dobu poměrně moderní obchodní dům. Tam pan Folvarčný zamířil. „Koupil jsem manželce nějakou ruskou voňavku a malému synovi, kterému ještě nebyl ani rok, nafukovací člun. Ten byl na naše poměry takový masivní, z tlusté gumy, a vydržel klukovi dlouho. Měl ho opravdu rád a vždycky v něm později plul na našich rodinných dovolených u vody.“

Malý klučina převezl lampasáky

Pak konečně nastal poslední den a jelo se domů. Všichni měli strašnou chuť na československé pivo. „Když jsme už byli v Žilině, vlak zastavil. My absíci jsme rychle vzali stovku, která tehdy byla poměrně velký obnos, stačila na 40 dvanáctek, a jednomu klukovi na peróně jsme ji dali spolu s taškou, aby nám koupil každému dvě piva. Celkem tedy osm piv. Kluk opravdu šel k nějakému nádražnímu kiosku a piva nám přinesl. Vrátil nám i peníze. My jsme se rychle vrhli na ta piva a začali je pít.“

Z vedlejšího vagónu si toho všimli lampasáci a rychle běželi, aby pár piv ukořistili. „Jenže my jsme už nic neměli, pivo jsme právě dopíjeli. Tak oni zklamaně zavolali stejného kluka, dali mu taky stovku a tašku a chtěli to pivo.“ Klučina se ale ukázal jako pěkný vykuk.

Piva jim sice slíbil a odcházel s jejich taškou a penězi, to ale bylo všechno. „Nekoupil nic a zmizel z nádraží. Celou situaci sledovali i vojáci. Koukali jsme na semafor, a když se vlak rozjel, všichni včetně nás řvali radostí, jak ten kluk lampasáky převezl. No, a pak jsme dojeli do Prahy a hned cestou jsme se všichni na povel velitele stavili v hospodě, dali si pár českých piv a tím skončila naše ruská anabáze,“ dodal pro Čtidoma.cz pan Libor Folvarčný.

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Krásná šlechtična byla pohřbena kousek od českých hranic. Měla vydlabanou lebku.