Té dámě je 130, ale nevypadá na ně a je stále aktivní
Českobrodská sokolovna letos slaví. Je jí 130 let. A následující údaje stojí za připomenutí hned v úvodu. 22. dubna 1884 se začaly kopat základy a už 15. června byl položen základní kámen. A teď zázrak - v říjnu téhož roku byla stavba dokončena! K neuvěření…
Slavní českobrodští rodáci
Rok poté už byla hotová vnitřní a vnější výzdoba budovy. I na ní se právě tak jako na zpracování základního projektu podílel českobrodský rodák profesor Jan Koula, spoluzakladatel Klubu za starou Prahu, správce sbírek Národního muzea, spolutvůrce pražského Čechova mostu. K jeho úspěchům patří i účast při úpravách Strakovy akademie, Staroměstské radnice a mnoha dalších známých objektů. Malby v tympanonu a na kazetách stropu mu pomáhal zhotovit rovněž Českobroďák Antonín Balšánek, mimo jiné autor projektu Muzea hl. města Prahy.
První hra od Sokola
Sokolovna zářila novotou a na jejím jevišti se jako první hrála veselohra od Antonína Sokola (naši předkové byli zřejmě mistři detailu a vtipu) nazvaná Starý vlastenec. A od té doby se tu konaly a stále konají stovky a tisíce sportovních, kulturních a společenských aktivit.
Sokolovna a vzpomínky
Vezměte jen jednu nenápadnou osobu – mou maličkost. První vzpomínky mám na ochotníky ztvárněnou pohádku, kde jsem se ve ztichlém hledišti proslavila hlasitou větou „to je naše Eva“ ve chvíli, kdy na jeviště vstoupila moje sestra v roli zlé královny. A pak to šlo v rychlém sledu; chodilo se „do Sokola“ vždy v pondělí a ve čtvrtek, pořád mám v živé paměti jednu hru, kdy jsem na jevišti v roli lišky parádně zapomněla text, ale zase předtím jsem měla velký úspěch s básní „já jsem děvče okaté, tvářičky mám buclaté…“ Pak následovaly prezentované a krásně kostýmované výsledky našich baletních snah s pražskou paní profesorkou Mertovou. A už tu byly taneční základní a pokročilé, prodloužené, věneček, soutěže v tanci. A první Silvestr ve společnosti! Nosily se soudkové sukně a doteď nevím, jak se mi podařilo, že mě ostražitá maminka pustila, abych se spustila. 18 mi tenkrát tutově nebylo. A pak spousta plesů včetně maturitního, waltz, jive, blues – no nádhera.
Pak jsem se odstěhovala, ale do Sokolovny občas zašla i tak. A teď tam zase chodím. „Do Sokola“, na pilates a na skvělé rehabilitační cvičení – a na představení, kde nádherně tančí (to mají po mně ☺) mé nejkrásnější a nejmilovanější vnučky. Uteklo to jako voda, ale opravená českobrodská sokolovna tu bude po další generace.
