Titanic – výročí katastrofy
Kdo by i po více než stu letech neznal osud největšího osobního parníku počátku 20. století, který měl ambice být nejbezpečnější lodí na světě, jež spojí Evropu se Severní Amerikou? V Praze se Titanicu věnuje obsáhlá výstava, poznejme tedy souvislosti!
Stavba této monumentální lodi trvala 3 roky a provázela ji pověst naprosto dokonalého nepotopitelného plavidla. Měřila téměř 270 m na délku, přes 28 m na šířku a výška paluby od čáry ponoru byla 18 m. Pohánělo ji 29 parních kotlů v 6 kotelnách, kouř odváděly 3 komíny, vysoké 19 m. Velikášství symbolizoval čtvrtý „nefunkční“ komín, jenž loď pouze zdobil.
Třídy byly přísně odděleny
Na Titanicu se mohlo plavit 2 603 cestujících společně s 899 členy posádky a s nimi ještě automobily a kočáry. První plavba byla doprovázena velkým očekáváním a stala se obrovskou společenskou událostí. Navzdory pozdějším představám hollywoodských tvůrců byly jednotlivé třídy cestujících absolutně odděleny a nikdo se nikdy nemohl setkat se členy jiných společenských vrstev. Přesto se společnost White Star Line chlubila na svou dobu poměrně komfortním ubytováním pro všechny. Zvláště někteří pasažéři z druhé třídy se zprvu domnívali, že se stala chyba a ocitli se ve třídě první. Na Titanicu měly také kajuty ve třetí třídě skutečné slamníky a vlněné deky, na rozdíl od jiných lodí, kde by tehdy cestující dostali pouhé pryčny se slámou.
Severní trasa byla příliš dlouhá
Titanic se za velkého zájmu publika vydal na svou první a zároveň poslední cestu 10. dubna 1912. Vyplul z anglického Southamptonu a směřoval do New Yorku. Vezl přes 1 300 cestujících, za jejich bezpečnost ručil kapitán Edward J. Smith. Celkem bylo i s posádkou na lodi 2 223 lidí. Kapitán měl na výběr dvě trasy. Severní byla bezpečnější, avšak delší, a navíc na ní bylo nutno počítat s odporem Golfského proudu. Smith se tedy rozhodl pro trasu jižní, která byla sice riskantní, avšak zdánlivě daleko lépe umožňovala lodi připlout do New Yorku podle plánu.
Další události plavby jsou bohužel známy dodnes po celém světě. 14. dubna ve 23.40 hod. došlo ke srážce s ledovcem a za necelé tři hodiny, plné zmatku při organizování záchranných prací, hrůzy a osobních tragédií, šla ve 2.20 hod. nepotopitelná loď ke dnu. K naprosto nezdařené evakuaci přispěl i fakt, že v posádce působilo pouze kolem dvou stovek zkušených námořníků. Zemřelo kolem 1 500 osob, další k ránu zachránila Carpathia, která na místo nehody dorazila jako první a její kapitán Arthur A. Roston udělal vše pro záchranu přeživších.
Vyšetřování nehody, hledání viníků a jejich usvědčování trvalo roky a odhalilo mnoho lidských i technických chyb. Kvůli mnoha nejasnostem a přesně stanovené zodpovědnosti za katastrofu Titanicu neměli přeživší nárok na zaplacení pojistného. Bohudík měli mezi sebou velice štědré duše, například Molly Brownovou, známou svou dobročinností. Právě ona organizovala pomoc ostatním postiženým, často ženám, které přišly o své živitele. At´už byly výsledky vyšetřování jakékoliv, život 15 stovkám lidí už nic nevrátí. Snad alespoň poučení pro lidské velikášství – nenazývejme dopředu nic nejlepším, nejdokonalejším a nejbezpečnějším. A když si přejeme zdraví, přidejme také potřebu štěstí, protože ti z Titanicu zdraví byli!