Turecký prezident Erdogan: Sluha dvou pánů a vyděrač Evropy
Turecká hlava státu Recep Erdogan je již delší dobu značně nepředvídatelný ve svém chování. Na jednu stranu je Turecko řádnou členskou zemí NATO, na druhou si v žádném případě Erdogan nepřivírá dveře ani Rusku. Erdogan se také ukázal v minulosti jako ten, který Evropu vydírá přes uprchlickou kartu.
Z bývalého starosty se stal premiérem a posléze i prezidentem, kterým je i dodnes. Řeč je o Recepu Erdoganovi, výrazné politické figuře, která o sobě dává v pravidelných intervalech na geopolitické scéně hlasitě vědět. Erdogana bychom mohli označit jako člověka, který mění názory podle toho, jak se to hodí právě jeho momentálním mocenským potřebám. Každopádně je nutné říct, že ve vnitřní politice upevňuje postupně své pozice a stal se z něho v podstatě diktátor, hlavně po nepodařeném vojenském puči v roce 2016, který si možná ale sám zinscenoval, aby se mohl snáze vypořádat s opozicí.
Erdogan - sluha dvou pánů
Co se týče zahraničně-politické oblasti, dříve byl Erdogan "velkým přítelem" Evropy a také zastáncem evropské integrace, to dnes již ovšem neplatí, i když je Turecko nadále formálně kandidátskou zemí. Nicméně přístupové rozhovory ne náhodou uvázly na mrtvém bodě. Roli hrají samozřejmě spory s Řeckem ohledně Kypru, ale také kontroverze týkající se bohatých nerostných nalezišť ve východním Středomoří. Pokud by se stalo Turecko členskou zemí EU, spory by pravděpodobně eskalovaly ještě více.
V zahraničně-politické oblasti vyznává Turecko "obojaký přístup" ve vztahu jak k USA, tak Rusku, a je veden především pragmatickou linií. S USA se vztahy v poslední době zhoršily, prudkou změnu nastartovalo vyřazení Turecka z programu F-35, kdy Ankara již měla nasmlouvané tyto stíhače, nicméně si pořídila protivzdušné komplety S-400 z Ruska i přes důrazný nesouhlas USA.
Nedosti na tom. Je to možná paradoxní, ale USA uplatnily poprvé sankce proti státu - Turecku, které je v NATO, a to právě za vojensko-technickou spolupráci s Ruskem. Zde se zmíněný "obojaký přístup" či rozkročení do více stran zle nevyplatilo. Pokud hovoříme o Rusku, tam probíhá čilá zbrojní spolupráce, a to nejen ohledně dodávek systémů protivzdušné obrany S-400. Ve hře je potenciální nákup ruských stíhacích letounů Su-35, potažmo Su-57 jako náhrada za zrušenou dodávku již zmíněných amerických letounů F-35. Spíše by to ale byla z Erdoganova pohledu pomsta Washingtonu za vyřazení z programu F-35.
Turecký prezident jako vyděrač Evropy
Pokud však hovoříme o Erdoganově chování v zahraničně-politické oblasti, to je značně nepředvídatelné. Turecko hrozilo před několika lety tím, že "zaplaví" Evropu syrskými migranty, pokud nebude v severní Sýrii zřízena takzvaná bezpečnostní zóna, kam by se mohl přemístit milion syrských uprchlíků. Erdogan je znám také svými velmi kontroverzními kroky. V roce 2019 dal pokyn k útoku proti Kurdům v Sýrii, který ale na druhé straně posvětil ústy NATO také její generální tajemník Jens Stoltenberg. Erdoganův útok na Kurdy zjitřil nálady nejen v západním světě, ale vyvolal mohutnou vlnu veřejných protestů.
Dalším kamínkem v mozaice nepředvídatelného jednání tureckého prezidenta je postoj k rozšíření NATO o Švédsko a Finsko. Bylo jasné, že Turecko se nepostaví této žádosti čelem jako ostatní členské státy, ale bude chtít po těchto kandidátských zemích značné ústupky. Podle Erdogana totiž severské země poskytují azyl čelným představitelům Strany kurdských pracujících (PKK), v Turecku zakázané a považované za teroristickou organizaci.
Turecko koncem roku vzneslo požadavek na vydání konkrétního seznamu osob a například po Švédsku chce, aby je Ankaře vydalo. Před několika týdny se nechal švédský premiér Ulf Kristersson slyšet, že Turecko požaduje něco, co Švédsko nemůže a také nechce splnit. Tito lidé jsou totiž považováni za politické disidenty a roli samozřejmě hraje i humanitární hledisko. Není tak jisté, že i když Švédsko tureckým požadavkům vyhoví, nemůže Erdogan své nároky dále stupňovat.
Erdogan je svým přístupem v zahraničně-politické oblasti nejen málo čitelný pro své partnery, ale také nebezpečný. Turecký prezident svou pragmatickou politikou "jazýčku na vahách" může v řadě ohledů podrývat pozici svých spojenců v NATO. Jako člen tohoto vojenského uskupení si totiž na druhé straně neváhá diktovat v řadě ohledů nesplnitelné podmínky a provádět systematickou vyděračskou politiku jako v případě Švédska a Finska, ale i dalších států. Je proto načase vážně uvažovat o tom, zda může být Turecko i nadále plnoprávnou členskou zemí Severoatlantické aliance, a v krajním případě ji z ní z bezpečnostních důvodů "preventivně" vyloučit. Erdogan totiž nepředstavuje spolehlivého partnera k diskusi a k uzavírání dlouhodobě platných dohod.
KAM DÁL: Putin je šílenec, ale jaderné zbraně nepoužije. Důvody, proč nenapadne Finsko, jsou také logické.
