Ukradená revoluce. Lidé v Československu si nevšimli, že komunisti stále vládnou naší republice
Sametová revoluce. Tak se učebnice dějepisu naučily referovat o listopadových událostech roku 1989. Opak je, ale pravdou. Vše se odehrálo jako jedno velké divadlo před zraky nevinného davu občanů celého Československa. Jak ukazuje aktuální politická situace, komunisté stále vládnou této republice, jen je to poněkud nenápadné.
/KOMENTÁŘ/ Manifest Ukradená revoluce sepsali už v roce 1990 studentšní vůdci „sametové revoluce” z roku 1989. Dnes si připomínáme 30 let od této historické události, která postupně otevřela dveře na Západ, odkud přišel kapitalismus a zdánlivá svoboda. Dnes však vše vypadá, že jsme doslova všichni skočili na špek dobře odehranému představení. Obětí byli všichni zúčastnění a mnozí si ani teď neuvědomují, že komunisté stále tahají za nitky a podprahově se snaží nastolit návrat socialismu.
Premiér Bureš
Vždyť už jenom postava současného premiéra jasně dokazuje, že přechod z komunistického režimu k demokracii se nepovedl zcela podle představ. Andrej Babiš jako agent StB pod krycím jménem Bureš dnes zastává funkci premiéra a když si svoje bohatství vydělal čistě kapitalistickou cestou, ukazuje jeho příběh, že s tím socialismem to u nás ještě zdaleka nemáme vyřešené.
Mnoho lidí jistě namítne. Máme svobodu slova, otevřené hranice a volný trh, kde může podnikat každý. Ano, ale kdyby to tak nebylo, celý ten skrytý plán na obnovu socialismu by prostě nevyšel. Vždyť jak by dnes mohly projít zákony, kdyby neexistovala Komunistická strana Čech a Moravy?
V současnosti se nacházíme ve velmi zvláštní situaci. Celá ta vysněná demokracie stojí na lidech, kteří se otevřeně hlásí k dílu Stalina, Lenina, Brežněva a jiných zločinců a masových vrahů. Stále častěji slyšíme pochybovače, kteří zjednodušují zločiny minulého režimu a najdou se i tak odvážní jedinci, jejichž morální hodnoty jsou na úrovni té nejzanesenější kanalizace. Jak je možné že 30 let po „sametové revoluci” někdo otevřeně zpochybňuje politické procesy, které stály život Miladu Horákovou a mnohé další?
Touha po úsměvu
Přistoupit k výročí „sametové revoluce” s humorem je dnes skoro nemožné. Prezident republiky poklonkuje komunistické Číně, předseda poslanecké sněmovny pravidelně navštěvuje totalitní zemi s vidinou perspektivních obchodních smluv pro Českou republiku a to nejhorší na tom všem je, že to skoro nikomu nevadí.
„Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět k tobě se navrátí, lide, navratí.” Symbolická píseň z úst Marty Kubišové dodala před třiceti lety lidem do žil naději a do očí slzy. Vláda se nevrátila. Naše soudy jsou stále plné lidmi, kteří vykonávali právo podle scénáře komunistické moci.
Letošní výročí je tak více než kdy jindy ideální příležitostí nalít si čistého vína. Neglorifikujme vůdčí postavy tehdejší revoluce a naopak se vraťme na začátek, abychom si zanalyzovali, co se stalo špatně. Proč bereme slovo „sametová” jako něco pozitivního? Jediné, co to naší republice přineslo, je dědictví těch, kteří převlékli kabát, aby dnes stále stáli na důležitých místech naší politiky.
Mnoho komunistických papalášů místo zodpovědnosti za zločiny skočili po příležitosti, jak se nově a velmi dobře adaptovat na otevřený kapitalistický trh. Nikdo totiž neměl tak dobré kontakty se zahraničním obchodem jako samotní politici minulého režimu.
Je tak nutné nepropadat slepé radosti, protože i když je dnešní politická situace diametrálně odlišná než před třiceti lety, je stále mnoho důvodů, proč být na pozoru a naopak se stále pokoušet o vypořádání se s minulostí. To se totiž ani po 30 letech demokracie nepovedlo.
