Uničov v izolaci: ve městě, kde nikdo nesmí dovnitř ani ven, řeší problémy, které dřív nikoho nenapadly
Uničov - a spolu s ním i další obce - se ze dne na den, lépe řečeno doslova z minuty na minutu, ocitl v karanténě. Celé území je uzavřeno a jeho hranice jsou hlídány, nikdo nesmí dovnitř ani ven. Výjimky jsou velmi řídké a konkrétní. O situaci ve městě jsme hovořili s mluvčím tamní radnice Markem Juráněm, který má teď opravdu plné ruce práce. Kromě nepřetržité komunikace s médii zasedá také v krizovém štábu města, a tak má veškeré informace doslova z první ruky.
Město Uničov i okolní obce jsou v karanténě. Jak jste se o této situaci dozvěděli? Čekali jste to nebo to bylo i pro radnici překvapení?
To oznámení přišlo doslova jako blesk z čistého nebe v pondělí 16. března ve tři hodiny ráno, kdy krajský krizový štáb kontaktoval starostu města, aby mu tuto informaci sdělil. Během hodiny se již sešel zdejší krizový štáb a začali jsme situaci řešit. Lidé se tu novinku dozvěděli většinou ráno, když se chystali jít do práce a uviděli policejní hlídky, případně zjistili, že v Uničově nestaví vlak. Samozřejmě se na úřad okamžitě začali obracet s dotazy a žádostmi o vysvětlení.
Může se zdát, že se v takovém městě doslova zastaví život. Jak ale teď skutečně žije Uničov?
Myslím si, že to zevnitř vypadá mnohem lépe než zvenčí. Máme ohlasy z okolí nebo od přátel, kteří se o nás bojí, ale tady se neděje nic hrozného.
Město je ale úplně jiné než obvykle. Ulice jsou téměř prázdné, není tu žádný hluk, lidé dodržují nařízení nevycházet ze svých domovů a ti, kteří musí vyjít ven, jsou velmi ukáznění a ohleduplní. Uničov je nyní velmi klidné město, ale život se tu určitě nezastavil.
První otázkou, která asi každého napadne, je zásobování potravinami. Jak to teď vypadá v obchodech?
Obchody jsou zásobené stejně jako jindy, rozhodně tady nikdo nemusí mít hlad. Já osobně jsem byl v Tescu a tolik pečiva, kolik ho tam bylo tentokrát, jsem snad ještě neviděl. Pečivo je balené po různých počtech kusů v sáčcích, aby na něj lidé nemuseli sahat. Otevřeny jsou také lékárny, takže v zásobování opravdu není problém.
V zásobování tedy problém není - v něčem jiném je?
Měli jsme problém s nedostatkem ochranných prostředků a desinfekce, ale ten se daří řešit částečně za spolupráce se sponzory, za což samozřejmě velmi děkujeme, a dnes již máme i zásilku 3 000 respirátorů od státu. Ty jsme okamžitě distribuovali na místa, kde jsou potřeba - například právě do obchodů. Tím, že jsme mohli ochranné pomůcky poskytout i pracovníkům lékáren, budou nyní místo dvou otevřeny ve městě dokonce tři.
Tento problém je prozatím vyřešen, máte už i další zkušenosti, které nebylo možné předpokládat nebo zkrátka nikoho nenapadlo, že nastane taková situace?
Takových momentů je hned několik. Za prvé se jedná o onkologicky nemocné pacienty, kteří dojíždějí na ozařování mimo katastr, který je v karanténě. Za běžných okolností je na ošetření vozí převážně jejich rodinní příslušníci, kteří ale nyní nesmí toto území opustit. Olomoucká nemocnice se ale k tomuto problému postavila čelem a posílá pro tyto pacienty sanitku, která je doveze tam a zase zpátky domů. Předpokládám, že i v nemocnici je s těmito lidmi zacházeno jako s potenciálním nositelem choroby, ale to jsou již jen moje domněnky.
O těžce nemocné tedy postaráno je, ale co o ty s méně závažným onemocněním nebo o hůře pohyblivé osoby, o seniory?
Jak jsem říkal, tak lékárny i zdravotnictví fungují, takže v tom není problém. O seniory, kterým běžně pomáhá rodina a nyní se za nimi nemohou jejich příbuzní dostat, pomáhají pracovnice pečovatelské služby nebo charita. Musím vyzdvihnout práci těchto lidí, pro které je současná situace velmi složitá. Právě pečovatelská služba nyní funguje s menším množstvím zaměstnanců, protože někteří sem dojíždějí z oblastí mimo karanténu a nemohou se sem dostat. I tak ale zbývající pečovatelky svoji práci výborně zvládají.
Senioři by se tak do závažnějších problémů dostat neměli?
Pro některé z nich byla traumatizující skutečnost, že je velmi omezen i provoz pošty - ze stejných důvodů jako v případě pečovatelské služby. Mnoho pracovníků nepochází z Uničova a do práce zkrátka nemohou. Pošta tedy funguje jen díky pěti lidem, kteří ale již nestíhají vyplácet důchody. Senioři se proto obávali, že zůstanou bez prostředků.
To je jistě víc než nepříjené. Jak je možné to v situaci, v níž se Uničov nachází, vyřešit?
Město nyní našim seniorům nabízí službu dovážky nákupů. Právě proto, že víme, v jaké situaci se mnozí důchodci nyní ocitají, má každý zájemce u města veden jakýsi účet, který zaplatí až po karanténě. Základní potraviny a potřeby tedy nyní může zaplatit přímo město a lidé svůj účet vyrovnají, až obdrží důchod. Stejně jsou řešeny i doplatky na léky.
Tak jako pošta mají nedostatek pracovníků také školní jídelny, které zajišťují i jídlo pro rozvoz starším lidem. Tuto situaci jsme chtěli nejprve řešit tím, že bychom otevřeli jen jednu kuchyň, kde by se soustředily místní kuchařky ze všech škol, ale nakonec přišel jeden z místních podnikatelů s nabídkou, že je schopen tuto službu pro seniory zajistit.
Zároveň jsme v konaktu s rodinami seniorů, vše jim vysvětlujeme a komunikujeme s nimi.
V rámci uzavřené lokality jste tedy schopni obyvatelům zajistit veškeré potřebné služby?
Věřím, že ano, i když někdy vznikají poměrně kuriózní situace, s nimiž vyhláška, vydaná pro tyto případy Krajskou hygienickou stanicí pro Olomoucký kraj, nepočítala. Zcela narušen byl například harmonogram svozu odpadu, což je pro město velký problém.
Svozová firma sídlí mimo karanténní prostředí, museli jsme proto dohodnout výjimku na Krajské hygienické stanici a nyní je vyčleněna jediná posádka jediného svozového auta, které do Uničova smí zajíždět. Je ale nutné dodržovat důsledně daná bezpečnostní opatření, popeláři jsou vybaveni ochrannými prostředky a mají přímý zákaz přijít s místními lidmi do styku. Stejně tak zdejší obyvatelé jsou na tuto skutečnost upozorněni. Posádka tohoto vozu nepochází z karanténní oblasti, to byla podmínka hygieniků.
Je to jediný problém této vyhlášky?
Upřímně řečeno není. Pracovníky, kteří sestavovali vyhlášku, nenapadlo například to, že jsou i lidé, kteří v daném městě žijí, ale nemají tam trvalé bydliště. Řešili jsme dokonce několik takových případů, kdy se chtěli třeba po noční vrátit domů ke svým partnerům a rodinám, ale hlídky je sem už nepustily. Navíc byly vzhledem ke generální karanténě celé republiky zavřeny i hotely, takže se tito lidé ocitli doslova dočasně bez domova a nezbývá jim nic jiného než požádat o střechu nad hlavou známé nebo někoho ze širší rodiny. S tím nikdo nepočítal.
Kdo tedy vlastně tuto vyhlášku vydal?
Jde o vyhlášku Krajské hygienické stanice pro Olomoucký kraj, ale nebyl bych k ní tak kritický, jak se zdá. Taková vyhláška byla vydávána prvně a lidé, kteří ji sestavovali, neměli žádný právní precedent, a tak není možné nikomu vyčítat určité problémy, které snad ani nebylo v lidských silách předvídat nebo na ně pomyslet. To se vždy ukáže až v praxi. Jsem přesvědčen, že až se situace vrátí do běžných kolejí, určitě si odborníci sednou, dají dohromady všechny poznatky a pro příště je zohlední.
Jak se ke karanténě staví sami místní? Pro někoho to jistě musí být náročné na psychiku.
Zdá se, že je zatím všechno v pořádku. Lidé se učí v karanténě žít, jde stále ještě o novou situaci a pro mnohé je to svým způsobem zábava. Sice specifická, ale zábava. Někteří pojali karanténu zkrátka jako prázdniny a vydávají se i na delší procházky do přírody. Pak ale mohou vzniknout nepříjemné situace, kdy se dostanou až na hranici karanténní oblasti, kde je policisté upozorní, že se musí vrátit. Většinou jsou ale lidé velmi ukáznění a zůstávají tak, jak je určeno, převážně ve svých domovech. Když už musí vyjít ven, nosí roušky nebo alespoň například šátky na obličeji, pokud čekají u lékárny, tak dodržují doporučené rozestupy a mohu říci, že na ty z obyvatel Uničova, kteří se vydají ven bez roušky, se ostatní v tuto chvíli dívají velice přísně. Pokud by ale někdo cítil psychické problémy, záchvaty paniky nebo podobně, může se obrátit na psychology, kteří sami nabízejí pomoc alespoň po telefonu a jejichž kontakty mají lidé k dispozici.
Vypadá to tedy, že lidé tuto situaci přijali poměrně s klidem?
Podle mých informací snad ano. Dokonce si vyměňují návody na šití roušek. Rád bych také v tomto kontextu zmínil pomoc dobrovolných hasičů z obce Hrušky na Vyškovsku, jejichž manželky ušily dvě stě krásných barevných roušek, které jsme dostali. Budeme je rozdávat dětem, kterým jistě udělají větší radost než ty obyčejné.
Město muselo za poslední hodiny odvést neskutečně velký kus práce. Byli jste na podobnou situaci předem připraveni, nebo je všechno dílem improvizace?
Částečně jsme připraveni byli, a to díky příslušníkům Hasičského záchranného sboru, kteří pro nás každé dva roky připravují školení pro podobné situace. Velký dík také patří náměstku ředitele HZS Olomouckého kraje Petru Ošlejškovi, který nám velmi dopodrobna vysvětlil, co tato situace pro město i jeho obyvatele znamená, co můžeme čekat a co musíme dodržovat.
Máme také to štěstí, že se v krizovém štábu města sešli lidé, kterým velmi záleži na vyřešení všech problémů a kteří si tak zvaně sedli i lidsky, což je v takové situaci velmi důležité. Kromě přímých členů krizového štábu se na této práci podílejí i další lidé, kolegové z radnice. Nesmírně důležitým členem je například pracovnice telefonní ústředny, která obvolává obchodníky, zajišťuje materiál a tak dále. Ocitli jsme se zkrátka ve složité situaci a na nás je, abychom ji vyřešili - a také ji vyřešíme.
KAM DÁL: S nemocemi se lidé potýkali již dávno. Například obrna v první polovině 20. století přinesla i rozvoj na dnešní dobu neuvěřitelného lékařského přístroje.
