Víte, co jste dělali 11. září 2001? Kde jste byli a jak jste se dozvěděli o teroristických útocích?
Svět se navždy změnil. 11. září 2001 přepsalo historii lidstva, začala se nová, do té doby naprosto nemyslitelná kapitola. Čtyři teroristické útoky vryly do srdcí obyvatel napříč světem rány, které se nikdy úplně nezacelí. Mnozí z nás si přesně pamatují, kde ten den byli a co dělali.
Ten den si pamatuji naprosto přesně, mám stále před očima první pohled na obrazovky. Šli jsme tenkrát na předzápasovou tiskovou konferenci, Sparta měla hrát o den později zápas Ligy mistrů se Spartakem Moskva (celé kolo bylo nakonec odloženo). V prvních chvílích jsme si jen letmo všimli hořících budov, neřešili jsme to a připravovali se na rozhovory.
Osobně jsem si opravdu myslel, že je to nějaký žert. Možná úryvky z nového filmu, snad nějaké cvičení. O to větší šok byla realita, kterou jsme se postupně dozvídali. Útržky, které zněly jako práskání bičem v najednou tak tiché místnosti.
Pak už jsme jen nevěřícně zírali na obrazovky, na kterých byl ještě chvíli ztlumený zvuk. Až po několika minutách někoho napadlo zvuk zesílit. Nikdo nemluvil, každý si v hlavě přehrával, co právě viděl. Tiskovka šla samozřejmě stranou, na fotbal nikdo neměl ani pomyšlení.
Pamatuji si emoce, slova, která většinou vyjadřovala soustrast se všemi lidmi, kteří byli útokem zasaženi. V té době jsme samozřejmě netušili, jak obrovská tragédie to je. Mnozí z nás měli slzy na krajíčku, jiní brečeli. Všichni však cítili bezmoc, postupně i nenávist k těm, kteří byli za otřesný čin odpovědni.
Ptali jsme se našich politků, zda si i oni pamatují 11. září 2001. Vědí, kde byli a co dělali, když se dozvěděli o teroristických útocích?
Ivan Gabal (kandidát do Senátu)
Ano, velmi dobře a přesně. Šel jsem na schůzku v Maislově ulici a již v Kaprově mne zastihl telefon od mého kamaráda diplomata, který mi řekl: "Je válka, bombardujou New York." Takhle jsem si to opravdu nepředstavoval, řekl jsem si a pokračoval za svými pracovním povinnostmi, protože všude okolo mne byl normální pražský letní život. V té chvíli mi to vlastně nedošlo, a přitom se právě v té chvíli svět opravdu změnil a vpadli jsme do 21. století.
Zdeněk Hřib (Piráti, kandidát na primátora Prahy)
Seděl jsem v bufetu v ulici Na Poříčí a koukal na TV visící na zdi, na záběry z útoku.
Josef Pátek (ODS, starosta Čelákovic)
Pamatuji si to naprosto přesně. Stál jsem v Praze na ulici před výlohou, kde prodávali televize, a jen zíral s otevřenou pusou. Zrušil jsem ten den veškerý pracovní program, jel domů, zapálil svíčku za oběti, pomodlil se Otčenáš a sledoval televizi do nočních hodin.
Pavel Fischer (kandidát do Senátu)
Ten den před polednem jsem měl v Poslanecké sněmovně schůzku s předsedou Výboru pro obranu a bezpečnost Petrem Nečasem. Na úvod jsem se ho hned zeptal, zda už viděl zpravodajství CNN, které mě zneklidnilo těsně před odchodem z Kanceláře prezidenta republiky. Na vzrušenou atmosféru našeho rozhovoru si vzpomínám docela dobře. Po návratu na Hrad jsem šel do pracovny Václava Havla a v nejužším týmu, ještě s Oldřichem Černým, jsme pak přemýšleli, jaké kroky by měl jako vrchní velitel učinit vůči ozbrojeným silám i vůči našim spojencům.
Jan Farský (STAN, poslanec)
Ráno jsem složil zkoušku z mezinárodního práva veřejného, cestou domů jsem se stavil u prarodičů, tam v televizi nevěřícně zíral na záběry, které vypadaly jak z nějakého filmu. A pak spadla druhá věž. A měl jsem pocit, že svět, jak jsme ho znali, skončil.
Jan Čižinský (Praha sobě, kandidát na primátora Prahy)
Vrátil jsem se stopem s kamarády z cesty do Maroka, během které jsme vylezli na Mont Blanc a také na nejvyšší horu Atlasu. Dojeli jsme do Podolí a tramvají na Staroměstskou. A tam z hospody U Rudolfina vyšel pán a řekl nám to. A pak už jsme se od obrazovky neodtrhli, drželi jsme palce záchranářům a mysleli jsme na všechny oběti toho strašného útoku.
Karel Kroupa (KDU-ČSL, místostarosta Vlašimi)
Pamatuji si to jako dnes: Byl jsem v práci (měl jsem v tu dobu prodejnu se spotřební elektronikou). V regálech běžely puštěné televizory a já nevěřil vlastním očím…
Pavel Telička (europoslanec)
Přistál jsem na letišti v Helsinkách na jednání s představiteli finské vlády a při prvních obrázcích jsem vůbec nedokázal pochopit, co se děje.
Filip Kořínek (Věci černošické, starosta Černošic)
Zrovna jsem byl s manželkou v Praze v kontaktním centru ohledně zemního plynu. Ve vstupní hale měli televizi, na kterou jsme tam s mnoha dalšími lidmi zděšeně a nevěřícně zírali.
Stanislav Grospič (KSČM, poslanec)
Byl jsem v zaměstnání a o útocích jsem se dozvěděl z televizního vysílání. Měl jsem velice smíšené pocity spojené na jedné straně s touto tragédií a na straně druhé z obav, co se bude dít dále.
Vladimír Kořen (Klidné město, starosta Říčan)
Pamatuji si to jako dnes. Měl jsem jako vedoucí vydání pořadu 21 službu v České televizi a ten den jsem stále nevěděl, jaké téma rozehrát. Byl to takový novinářsky plonkový den z hlediska plánování. Procházel jsem po velíně, byla tam taková stěna složená z televizních obrazovek s různými kanály včetně CNN. Najednou vidím budovu mrakodrapu v plamenech a k šéfovi Událostí jsem jen tak mimoděk prohodil: "Nějaký skleněný peklo, pojď se podívat…" Stáli jsme zkoprnělí a najednou vidíme druhé letadlo. V tu chvíli se ve zpravodajství absolutně změnilo tempo práce. Kolega Bohumil Klepetko byl ten den na návštěvě Pentagonu a prožil si to v přímém kontaktu. 11. září bylo velmi emotivní a přineslo spoustu otázek. S manželkou jsme byli těsně před porodem a člověk měl strach, do jakého světa přivede děti. Teroristé zaútočili i poté, ale nikdy to nebyl tak destruktivní úder.
Jiří Kobza (SPD, poslanec)
V té době jsem pracoval na české ambasádě v Teheránu, o útocích jsme se dozvěděli z místní tv, která přebírala záběry světových agentur. Tak jsme se o všem dozvěděli téměř okamžitě.
Ctirad Mikeš (Mé město, starosta Mělníka)
Pamatuji si, že 11. září 2001 bylo úterý a já jsem přišel odpoledne z práce domů. Kolem 16. hodiny mi volal kamarád, že došlo k útoku na dvojčata v New Yorku a údajně i na budovu Pentagonu. Snažil jsem se získat další informace, ale na ČT1 ani ČT2 žádné v tu dobu nebyly. Teprve pozdě odpoledne začala ČT1 informovat o teroristickém útoku. Jinak se mi tímto datem vybavila i jiná událost. 11. září 1973 došlo k vojenskému puči v Chile pod velením generála Augusta Pinocheta proti demokraticky zvolené vládě MUDr. Salvadora Allendeho, při kterém prezident zahynul.
Alexandra Udženija (ODS, místostarostka Prahy 2)
Pamatuji: byla jsem v práci, právě jsem šla po ulici na jednání, byl krásný slunný den a první, kdo mi volal tuto zprávu, byla moje sestra.
Roman Petrus (ČSSD, starosta Prahy 8)
Ano šel jsem na místní organizaci ČSSD Kobylisy, tehdy ještě Na Stírce. A celá schůze probíhala tak, že jsme zjišťovali všechny informace o útoku.
Petr Hannig (kandidát do Senátu)
Byl jsem doma a poslouchal jsem rádio. Potom jsem přeběhl k televizi.
Petr Štěpánek (Zelení, starosta Prahy 4)
V srpnu před 9/11 jsem se vrátil z New Yorku s čerstvě dopsanou disertací. V New Yorku jsem žil 6 let a útok pro mne byl šokem. Poslouchal jsem zrovna ve svém pražském bytě BBC a zpráva mne tehdy velmi zasáhla. 9/11 byl konec světa, jak jsme jej znali. Od té doby je koráb demokracie rozkolísaný a musíme vynaložit všechny síly, aby se nepotopil.
Terezie Radoměřská (TOP 09, kandidátka do Senátu)
Tehdy jsem pracovala v Unii svobody. Pamatuji si, že jsme stáli před televizí a nevěřícně koukali na zprávy. A pořád doufali, že je to jen film a vzápětí přijde reklama na nový hollywoodský trhák. A jak se mezi námi šířil strach z války. Bylo to tak na dosah! Celý den se nemluvilo o ničem jiném, všude všichni sledovali zprávy. Moje vzpomínka je prodchnutá pocitem studené hrůzy.
Martin Kupka (ODS, poslanec)
Pamatuji si na ten den velice dobře. Vrátil jsem se z rozhlasu, kde jsem moderoval ranní pořad. Na chvíli jsem si šel lehnout. Brzy odpoledne jsem se probudil a pustil si televizi, kde jsem najednou zahlédl apokalyptické záběry. Pak přišly další zprávy a bylo jasné, že nejde o nehodu. Sledoval jsem pak se zatajeným dechem, co všechno se odehrává a jaký to může mít dopad na další dění a atmosféru ve světě.
Jakub Michálek (Piráti)
Bylo mi 12, měl jsem jít do Sokola cvičit. Ale když jsem to viděl v televizi, tak jsem byl v šoku, jak se vůbec něco takového může stát a zůstal jsem doma.
