Záchranná mise, sledujeme online: Máme lidi, do kterých stříleli diverzanti i nemocné

5.40
Konečně v České republice! Tým rozdal snídani, v Olomouci vyloží první část lidí. Další pak v Hradci Králové, zbytek jede do cílové stanice do Proseče pod Ještědem.

3.15
Tým pomalu vstřebává to, co viděl. „Není náhoda, že jsme se sešli právě my, abychom těm 41 lidem pomohli. Ale nezvládli bychom to bez našich zkušených řidičů, kteří mají odjeto opravdu hodně, zažili spoustu věcí. Přesto bylo vidět, jak s nimi každá vteřina na hranicích zahýbala. Jeli zadarmo, nic nechtěli. Oni a stovky takových řidičů by měli dostat metál za osobní statečnost, ochotu a nezišstnost,“ chválí Vokatý.

1.30
Lidé pomalu začínají odkrývat své příběhy. „Máme tu i skupinu, která zažila střelbu diverzantů na hasiče u Hostomelu a další.“

0.45
Lukáš Vokatý jako sportovec procestoval téměř celý svět. Ale těchto pár hodin ho změnilo. „Nemohu to popsat, ale už to nikdy nesmažu. Vidět, co jsou dnes lidé schopni dělat si navzájem a přímo či nepřímo působit příkoří a bolest.“

0.10
Po hodině a půl jízdy lidé konečně usnuli. „Vůbec nechápu, čím si prošli, co jsme teď vlastně viděli. Hlava mi to nebere. Obrovský kontrast. Na jedné straně dobrovolníci, kteří tam běhají a starají se o všechny, kteří přijdou. Do toho slyšíte vyprávění o kupčení s lidmi na malých přechodech,“ nechápe Vokatý.

22.20
Autobus vyráží směr Česká republika, veze celkem 41 lidí. „Někdo do Olomouce, někdo do Hradce Králové, další k nám. Máme tu i 84letou babičku na vozíku. Jsem rád, že je s námi zdravotnice, i tak je to ale těžké. Vezeme i buldočka a koucourka. Sněží. Co nás ještě dnes čeká?“ říká Vokatý.

22.00
Tým se konečně dostal přes hranice a lidi začali nastupovat do autobusu. Pokud by si někdo myslel, že je psychicky silný, nyní byl vyveden z omylu.

21.20
Lidé, kteří čekají na náš tým, nastupují do jiných autobusů. Nechtějí čekat, je jim zima. „Nešel jsem do toho jako idealista. Ale tohle je vážně síla. Nakonec budeme rádi, pokud odvezeme 20, 25 lidí. Jen proto, že nás záměrně zdržují. Lidi, pro které byla připravena pomoc i ubytování, pojedou kdo ví kam,“ popisuje Vokatý situaci. Tým stále čeká, ukrajinská strana autobus nepustila na Slovensko.

21.10
Na slovenské straně hranice čekají uprchlíci, které má český tým nabrat. Jsou venku, je zima. Autobus ale stále není puštěn ukrajinskými celníky. „Jsou tu ženy v maskáčích v kukani a sotva devatenáctiletí kluci se samopalem na zádech. Před námi je kolona plných autobusů, nás se bojí pustit. Prý proto, aby lidé neměli řeči. Asi je to požadavek, abychom jim zaplatili,“ hlásí z místa Vokatý.

20.00
Tým čeká za plnými autobusy. „Nechtějí nás pustit, i když jsme prázdní a lidi na nabrání máme na druhé straně. Prý aby to nevypadalo, že jsme jim dali úplatek,“ říká Vokatý. Zároveň však mluvil s několika řidiči kamionů, kteří na Ukrajinu vezli helmy a vesty. Ti jsou už týden na místě, došla jim i nafta. Na uplatcích dali už 650 dolarů, přesto nebyli do Evropské unie puštěni.

18.20
Ač se to neplánovalo, tým je nakonec na ukrajinském území. Čekají na vyložení humanitární pomoci, poté začnou nabírat lidi. V každém případě se nezdá, že by to šlo rychle. Vypadá to, že se na místě nějakou dobu zdrží.

17.40
Tým čeká na vpuštění do bezcelní zóny. Šest lidí, kteří normálně vtipkují a často si dělají legraci sami ze sebe, stále mlčí. Každé slovo by bylo zbytečně, všichni to tak cítí.

17.30
Autobus míří k bezcelní zóně. Nikdo nemluví, panuje hrobové ticho. Všude stany a spousta dětí. „Jsem naměkko. Na tohle se člověk nepřipraví,“ hlesne potichu Vokatý.

17.00
Členové týmu si rozdělili úkoly. „Předáme pomoc na stanovišti Červeného kříže, Honza bude u vstupu do autobusu kontrolovat lístečky, Oxana s Petrou budou lidi usazovat, dokud nenaplníme autobus,“ popisuje blízkou budoucnost Vokatý. Pak rozdají deky a jídlo a vyrazí zpět do České republiky. „Naše tlumočnice vysvětlí, co je pro ně připraveno v Liberci.“

16.45
Posledních asi padesát kilometrů k hraničnímu přechodu. Nervozita stoupá, ale tým věří, že pro přípravu udělali vše. Očekávají, že to bude nápor zejména na psychiku.

15.30
Tým je zhruba dvě hodiny od hraničního přechodu. Kontakt na místě označil 50 ukrajinských uprchlíků určených pro transport do České republiky. „Jsou označeni kartičkami s informacemi, že patří do našeho autobusu,“ vysvětlil Vokatý. Na místě zřejmě panuje zmatek a situace je nepřehledná.

14.00
Liptovská Mara. Tým se blíží k Popradu.

13.00
Příjezd na místo se očekává kolem 18. hodiny. Zatím není zcela jasná dopravdní situace před hranicemi, vše se tedy samozřejmě může zdržet.

12.50
Autobus se dal znovu do pohybu. Bylo rozhodnuto, že tým nepřekročí slovensko-ukrajinské hranice, ale zůstane kvůli úspoře času v Evropské unii. Na slovenské straně hranice tedy také vyloží náklad, který si převezme ukrajinský kontakt. Zde také bude připraveno padesát uprchlíků na transport do Česka. 

12.45
Situace se vyvíjí každým okamžikem. Na ukrajinsko-slovenských hranicích jsou obrovské kolony směrem do České republiky. Tým čeká na další instrukce.

12.35
„Akorát mi volal novinář ze Seznamu, chtěl vědět, jak je na tom známý ukrajinský akrobatický lyžař Alexander Abramenko, druhý ze zimnách olympijských her. Je v pořádku, s rodinou jsou na cestě do Bukovelu nebo Mokaseva. Bližší informace nejsou možné s ohledem na jejich bezpečnost,“ sdělil Vokatý.

12.10
Po konzultaci s kontaktem z Libereckého kraje má tým přesné instrukce, co dělat po návratu z Ukrajiny. „Lidé, pro které nemáme přímo zajištěné ubytování, si kraj převezme a ubytování zajistí. Ve spolupráci s HZS také zajistí dopravu. Vše krásně zapadá,“ pochvaluje si Vokatý.

11.25
Tým prijel Horní Bečvu a přes přechod Makov vstoupil na slovenské území. „Spojil se s námi kontakt z ukrajinské hranice. Čekají na nás, aby si převzali humanitární pomoc, kterou vezeme. Zároveň nám připraví 50 lidí k přepravě do Česka,“ vysvětluje Vokatý.

10.00
Každý z týmu má na situaci na Ukrajině vlastní názor. Panuje ale shoda na tom, že ženy a děti za ni rozhodně nemohou. „Ukrajina se stala rukojmím ve hře Evropské unie a Ruska, které se snaží prosadit vlastní ekonomické zájmy. Pro nás je důležité dostat ty lidi do tepla, dát jim najíst a odvést je na místa, kde se v rámci možností zapojí do každodenních životů,“ říká Vokatý.

9.00
V autobuse je cítit napětí. Nikdo o tom nemluví, ale všichni si uvědomují, že na hranicích to bude velký nápor na nervy. Dle posledních zpráv se otevřely nové koridory pro příjem pomoci. Těch se tým pokusí využít.

8.30
Tým je u Moravské Třebové. Většina stále spí, v posledních dnech byli buď v práci, nebo se věnovali přípravám na cestu. „Vše jsem konzultoval s kamarádem, který je ostřílený veterán mnoha válečných misí se zkušenostmi z chemické brigády v Liberci. Dal mi mnoho cenných rad. Věřím, že jsme připraveni,“ uvažuje Vokatý.

6.30
Cílem týmu je město Užhorod na západní Ukrajině na řece Uh přímo u hranice se Slovenskem. Je centrem Zakarpatské oblasti a okolního Užhorodského rajónu. Nachází se zde několik muzeí, divadlo a od roku 1945 i Užhorodská národní univerzita.

5.40
Autobus vyrazil směr Hradec Králové - Olomouc a přes Slovensko na hranice k Užhorodu. „Většina týmu se rozhodla ještě spát. Naštěstí kromě řidiče. Času na probrání detailů pak bude ještě hodně,“ hlásí Vokatý.

5.15
Připraveno je jídlo pro 50 uprchlíků, které chtějí přivézt do České republiky. Pětadvacet bude umístěno do Proseče pod Ještědem, kde je pro ně vše zařízeno. „Dalším pětadvaceti nabídneme převoz do Olomouce a Hradce Králové.“ Mimo to do Proseše ještě dorazí 5 lidí včetně šestiměsíčního miminka po vlastní ose, což je rodina asistenta trenéra Romana Chekunova.

5.00
Po několika dnech příprav, telefonování a zařizování záchranný tým vyrazil z Jablonce nad Nisou. První zastávka byla po několika minutách kvůli naplnění barelů s vodou. Autobus veze celkem šest lidí (tlumočnice Oxana, zdravotnice Petra Kurfiřtová, Lukáš Vokatý, Jan Lála a dva řidiči).

KAM DÁL: Konec Putina bude neslavný, říká generál Šedivý. Čeká ho osud jako Gorbačova, proto se ještě pokusí o další dobrodružství.