Palachův týden jako symbol probuzení. Když se centrum Prahy změnilo v bojiště
Ony prosincové dny před třiceti lety byly prvním signálem blížícího se konce tehdejšího komunistického režimu. Vzpomínka na upálení studenta Jana Palacha zažehla plamen, který se bezpečnostní složky pokusily uhasit vodními děly a cesta ke svobodě byla každou ranou obuškem blíž a blíž.
Že se poměry v Československu mění, bylo patrné už 10. prosince roku 1988. Komunistický režim překvapivě povolil oficiální demonstraci na Škroupově náměstí, kde vystoupil i disident a nepřítel číslo jedna Václav Havel.
Jeden z důvodů, proč se tak stalo, byla pravděpodobně návštěva francouzského prezidenta Francoise Mitterranda, s kterým den před manifestací posnídal na francouzském velvyslanectví Václav Havel a dalších sedm disidentů.
Země však už v té době žila v jakési bipolaritě, kdy na jedné straně umírá disident Pavel Wonka ve vězení, aby o několik měsíců později občanské sdružení složené z Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, Českých dětí, Hnutí za občanskou svobodu a Nezávislého mírového sdružení vystoupily zcela oficiálně na pražském Žižkově. Pieta za Palacha se tak stala manifestací nesouhlasu s normalizací a hlavně měla dokázat, že se lidé přestávají bát promluvit.
Být bitým davem
Ta revoluční energie nevznikla náhodou. Už v Polsku se v té době formovalo hnutí Solidarita a nějaký ten pátek si Gorbačov a Ronald Regan potřásají rukou. Československý skanzen si však nadále žil ve své socialistické normalizaci. Občasné záchvěvy svobody se o to víc tvrdě trestaly.
Když se 15. ledna přes úřední zákaz sešly na Václavském náměstí tisíce lidí, aby uctily památku upáleného studenta Jana Palacha, musel dav čelit tvrdému zásahu Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí.
Bezpečnostní složky se tak nezdráhaly silou rozehnat stále početnější dav obušky, vodními děly a slzným plynem. Václavské náměstí se v průběhu týdne stalo opravdovým bojištěm. Obrněné transportéry, kovové zábrany a hlavně tři a půl tisíce policistů a milicionářů bylo v pohotovosti, aby zasahovalo proti poklidnému davu.
Směšný začátek
Na počátku se podle pamětníků jednalo o legrační přetlačovanou s policisty. Původně komorní manifestace měla probíhat tak, že lidé položí květiny k pomníku sv. Václava a Vlasta Chramostová pronese zamyšlení nad činem Jana Palacha.
Místo toho policisté obestoupili sochu a lidé se tak ještě v relativně “něžné” míře přetlačovali o prostor, aby položili květiny k pomníku. Dav se však během chvíle rozrůstal a bezpečnostní složky musely použít tvrdší zacházení. První demonstrace znamenala počátek celého Palachova týdne.
O den později se totiž nově seskupený dav sešel znovu, ale byl opakovaně násilím zahnán do kouta. Čím větší byly rány, tím víc lidí přišlo následující den. Celkově se demonstrací účastnily až desetitisíce lidí.
První signál revoluce
Jen 18. ledna nebyla proti demonstrantům použita síla. O to větší násilná represe čekala převážně mladé lidi o den později. Bezpečnostní složky neváhaly použít slzný plyn a vodní děla. Šikana a agresivita byla často prováděna díky policejním psům a Petr Placák, který byl jako jeden z organizátorů velmi brzy uklizen do vězení, vzpomíná, že pro Státní bezpečnost nebyl problém zmlátit i slepce.
Ať už se komunistický režim a jeho pěšáci dopustili jakýchkoli prohřešků, nezabránili narůstající touze občanů sdělit svoji nespokojenost s totalitou, které docházely síly. Palachův týden se tak stal manifestací, která se stala předzvěstí pádu, který nastal díky demonstraci 17. listopadu.
Ten prvotní impuls tak znovu do běhu dějin přišel od mladých studentů a Jan Palach se svojí obětí tak alespoň po třiceti letech mohl pocítit alespoň částečné zadostiučinění, protože tisícový dav už se rozhodl nerýt držkou v zemi.
