Dítě nechce k prarodičům, má k tomu své důvody. Chci to respektovat, ale babička nám dělá peklo
Prázdniny jsou obdobím, kdy děti tráví více času u prarodičů. Jenomže ne všechny děti ke svým babičkám a dědům chtějí, některé špatně snáší odloučení od rodičů, jiným chybí domov. Je dobré vnouče odvézt, i když si to nepřeje? Nebo děti nemají do svého programu co mluvit a je třeba plnit přání prarodičů, kteří kvůli touze po vnoučatech zajdou i k vydírání? Vždyť jejich společně trávený čas hodnotí psychologové jako prospěšný pro obě strany.
V dobách předrevolučních bývalo běžné, že se děti odkládaly k babičkám a dědečkům klidně na celé prázdniny. Tehdy nikdo nedbal na to, jestli děti někam chtějí, jestli se tam cítí dobře nebo se jim nestýská po rodičích. Taková praxe byla zavedená a projevené nesouhlasné pocity či emoce byly považovány za zlobení či rozmazlenost. Její síla byla tvrdě zakoušena odloučením od rodičů a vzpupnost přešla velmi brzy v pokoru a poslušnost.
Děti za socialismu - mlčet a šoupat nohama
Mnoho dnešních prarodičů, tehdy v rolích rodičů, se na tyto doby rádo odvolává. Socialistické smýšlení je v nich hluboce zakořeněno a podle tehdejších pravidel si i dnes uzurpují právo mít vnoučata klidně měsíc v kuse. Rádi se ohání oblíbenou větou "Za komunistů bylo líp!", ale i tou, že děti tehdy šoupaly nohama a neměly právo dospělým do ničeho mluvit. Taková výchova byla poměrně jednoduchá, fungovala unifikovaně napříč celou zemí, rodinami všech společenských vrstev. A když se našly výjimky, většinou se týkaly rodičů, kteří měli v občance zápis "svobodné povolání".
Dnes je výchova na zcela jiném levelu. Děti mají právo se svobodně vyjadřovat, říkat, co cítí a chtějí, a mnozí rodiče to poslouchají a dokonce i respektují. A nejsou to jen volnomyšlenkáři, bohémové a umělci. A ani jen ti mladí, jejichž prarodiče byli socialistickou výchovou zasaženi už jen v dětství. Tak zvaný respektující přístup ke svým potomkům aplikují velmi často i ti, kdo si na rodičovství počkali až do pozdějšího věku. Dneska jim je přes 40 let, děti mají v předškolním nebo nízkém školním věku a jejich rodiče jsou již pár let v důchodu. Ti si na svá vnoučata dlouho počkali a nyní mají pocit, že si je mají právo užívat tak, jak si to pamatují z dob svého mládí. Navíc se bojí stárnutí, nemocí či smrti, a tak nechtějí propásnout žádnou příležitost ke společným chvílím.
Rodič v hlavní roli
Vypadá to jako ideální varianta. Jenomže, co když nastane situace, že dítě k prarodičům nechce? Co když je příliš fixované na rodiče, na domov, na své domácí mazlíčky? A má třeba problém naladit se na jejich životní styl, necítí se tam dobře nebo mu nevyhovuje tamní styl komunikace? V tu chvíli nastává problém, který vyžaduje velmi citlivý přístup, a do hlavní role se dostává rodič.
Ten musí rozhodnout, jak vzniklou situací vyřeší. Možností má několik, žádná není paušálně správná a pokud bude jednu stranu nutit ustoupit, zůstane navždy v pozici toho, kdo zklamal. „Můžete nerespektovat pocity svého potomka a vyjít vstříc prarodičům. Můžete respektovat své dítě a dospělým říct ne. Ani jedna varianta z vás hrdinu neudělá, ale jedna vás posune dál v roli rodiče. Takového, který respektuje své dítě, je schopen vnímat jeho emoce, být mu oporou a dodá mu pocit, že se na něj může spolehnout,“ vysvětlila pro Čtidoma.cz rodinná terapeutka Jana Vránová.
A právě to je pro děti velmi důležité, neboť neochvějná ujištění budují mezi jím a rodičem důvěru a tím i pevnější vztah. „Pokud dítě nechce k babičce proto, že mu tam třeba nechutná nebo se mu spí špatně v posteli, jde o důvody, které lze snadno společnou domluvou vyřešit. Přizvete-li k debatě obě strany a zafungujete jen jako mentor, pak se jistě velcí i malí domluví a do budoucna již zvládnou tyto obtíže řešit sami,“ doplňuje odbornice na vztahy a připomíná, že základem dobře fungující rodiny je správně vedená komunikace.
Dětský stesk a zásek. A co dál?
Pokud ovšem dítě nechce k prarodičům proto, že se mu stýská, situace bude v řešení mnohem složitější a možná se to ani nepovede. „Synovi je šest let, k mým rodičům jezdil vždy jen na pár dní a i tak nebyl po návratu nikdy šťastný. Je mu tam smutno po mně, po našem psovi, po domově. Nemá tam svůj klid, který má rád, chybí mu čas, kdy si jen tak hraje a nikdo po něm nic nechce. Navíc mu moje matka nedovolí mi zavolat s tím, že se mu nemá co stýskat, protože se mu tam nic neděje,“ tak začíná příběh naší čtenářky Evy T., které je 45 let, syna Filipa měla později a druhé dítě neplánuje.
Žijí spolu sami, a i když by si Eva ráda dopřála občas pár hodin času jen pro sebe, má k tomu jen málo možností. „Filip je u babičky s dědou rád, možná se mu nelíbí nějaká pravidla, která tam musí respektovat, ale to není hlavní důvod, proč u nich nechce trávit déle než víkend. Pro něj je problém stesk, a když býval menší, často skončila návštěva tak, že se psychosomaticky složil a pokaždé tam onemocněl.“ Dětská psychika je velmi křehká a je třeba o ni pečovat. I proto je dobré respektovat, pokud na něčem dítě trvá, je to pro něj důležité a jeho vysvětlení je pokaždé stejné. „To by mělo být pro rodiče jasným signálem, že si jejich dítě nevymýšlí, že nehledá zástupné výmluvy. A respektovat by to měli všichni dospělí. Bavíme-li se o dětech ve věku nad šest let, pak je to zcela bez debat,“ reagovala psycholožka Vránová na popsanou situaci čtenářky Evy, která si kvůli synovi prochází peklem se svou matkou.
Respekt až na prvním místě
Babička odmítá respektovat, že má dítě své pádné důvody, a vynucuje si vnukovu přítomnost u sebe doma s tím, že "tak to prostě vždycky bylo a proč by to u nás mělo být jinak?“ Dceřino vysvětlení pak vůbec nebere a zkouší i vydírání, kdy se odvolává na ostatní babičky z vesnice, které mají svá vnoučata na prázdniny doma celé léto. „Je to neúnosné. Filip s ní nechce už mluvit ani po telefonu, neboť se ho neustále ptá, kdy k nim přijede. Jako by to on sám mohl nějak rozhodnout a zařídit. Já jen slyším, že je rozmazlený a že vůbec nechápu, jak ji můj přístup bolí. Když se ohradím, že jen respektuji přání svého syna, dostaneme se zas v debatě do socialismu, kdy děti do ničeho nemluvily a všechno mělo svá pravidla,“ odhalila rodinné poměry pro čtidoma.cz čtenářka Eva T.
Jak z takové situace ven? A je dobře, že se maminka staví proti matce ve prospěch svého syna? Terapeutka Jana Vránová to vidí jasně: „Nikde není psáno, že dcera musí dávat svým rodičům svého syna na hlídání. Nikde není předepsáno, kolik času má vnouče trávit se svými prarodiči. Je samozřejmě vědecky ověřeno, že jejich společně trávený čas je prospěšný pro obě strany. Ovšem pouze ve chvíli, kdy není zatížen takto toxickým nastavením dospělých. Je jasné, že pro starší ročníky může být velmi obtížné pochopit dnešní přístup k dětem. Pokud se mu ale nepodvolí, pak je to jejich problém. Oni jsou dospělí, oni dostávají od dítěte jasné odpovědi a je na nich, aby je dokázali přijmout a přizpůsobit se jim. Byť třeba možností, že s chlapcem bude na delší návštěvy jezdit i maminka,“ dodává terapeutka.
Tato varianta napadla maminku Evu samozřejmě již dávno, ale babička o takové návštěvy vnuka nestojí. Nelíbí se jí, že se dítě chová v přítomnosti matky jinak, nechce, aby jí dcera stála neustále za zády. „Pro nás je ta situace neřešitelná. Babička nechce ustoupit v ničem a já už jsem unavená z toho jí neustále vysvětlovat, že čím míň to bude celé komplikovat a namíří spíš energii k prohloubení vztahu s Filipem, bude to prospěšnější pro všechny.“
Rodinné vztahy nejsou ve většině případů ideální, a pokud ano, pak je to klenot, kterého je třeba si vážit a pečovat o něj. Pokud jsou jablkem sváru děti, je to vždy nejsložitější a hledání optimálního řešení vyžaduje co nejpečlivější přístup. „Ne vždy lze najít reálnou možnost řešení. V moment sváru je třeba vždy upřednostnit dětskou duši a nechat dospělé, aby se sami srovnali se vzniklou situací. Mohou k tomu využít své životní zkušenosti, které jim oproti dětem dávají velkou výhodu,“ uzavírá téma psycholožka Jana Vránová.
Zdroj: příběh respondentky, terapeutka Jana Vránová (foto u článku je ilustrační)
KAM DÁL: Vážila jsem skoro 100 kilo, šlo to se mnou z kopce, říká Eva (73). Přiznala, co ji zachránilo.
