Jana nenáviděla svoje nenarozené dítě. Těhotenství může být mnohem složitější, než se zdá

Paní Jana prvně otěhotněla v šestadvaceti letech. Nešlo tedy o náctiletou dívku, která by ještě neměla srovnané priority. Dobře věděla, že již pomalu přišel čas na založení rodiny a na dítě, které plánovala již poměrně brzy, se začala i těšit. Měla přítele a slibně rozjetou kariéru ve velké firmě. Pak ale přišlo překvapení…

Paní Jano, říkáte, že bylo těhotenství nejhorší dobou vašeho života. Co se tedy stalo?
Není to tak neobvyklé, a přesto se mi na ty chvíle dodnes nechce vzpomínat. Měla jsem přítele, kterého jsem měla velmi ráda. Plánovali jsme společnou budoucnost, i když jsme se znali teprve poměrně krátce, ani ne půl roku. Přesto někdy si člověk myslí, že poznal, že právě tohle je ten, s nímž chcete prožít zbytek života. A já jsem všechny svoje naděje směřovala právě k životu s ním a také - i když o tom přemýšlím dnes - jsem neměla důvody k pochybám.

To zní přímo idylicky. Co se změnilo?
Ano, přibližně po půl roce vztahu jsem přišla do jiného stavu. S přítelem jsme spolu nebydleli, ani jeho rodina mě neznala, protože, jak říkal, jeho rodiče byli “ze staré školy” a musel je na můj příchod nejprve připravit. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Zapomněla jsem tehdy na zlaté pravidlo, které říká: důvěřuj, ale prověřuj…

Pamatuji si to přesně. Bylo páteční dopoledne a já jsem si nesla od lékaře pozitivní výsledek těhotenského testu. Nebudu lhát, byla jsem překvapená, ale vlastně i šťastná. Mám hodného laskavého přítele, s nímž čekám dítě. Co víc si může žena přát? Ale šťastná jsem byla jen do chvíle, než jsme se setkali. Věděla jsem, že víkendy musí trávit pomocí rodičům, proto jsme se nescházeli. Nechala jsem si proto tuhle novinu na pondělí, i když bylo velmi těžké to nevyzradit. Těšila jsem se, že mu to řeknu osobně, ne přes telefon. Co mám povídat - už v sobotu jsem ale obcházela obchody s dětským oblečením a vybírala něco pro holčičku a něco pro kluka.

Váš příběh zatím vypadá jako z pohádky. Další dny tedy už takové nebyly?
Z dnešního pohledu to může vypadat banálně, jako z hloupého filmu, ale zlom přišel hned v pondělí. Po práci jsme se sešli jako téměř každý všední den. Nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy mu ukážu výsledek testu - a dočkala jsem se. Na jeho reakci nezapomenu do konce života. Seděl proti mě a neřekl ani slovo. Nejdřív jsem si myslela, že je v šoku, protože jsme to ani jeden nečekali a muži se s takovými zprávami vyrovnávají složitěji. Potom ale pronesl větu, která všechno změnila. “Tohle nejde, manželka je taky těhotná. Promiň.” Jednoduše promiň… A hlavně “manželka”… Bez dalšího slova se zvedl a odešel a já jsem zůstala v bytě sama. Byla jsem dokonale zmatená a samozřejmě nešťastná. Něco ve mně se ale změnilo špatným směrem, vůbec nevím proč. Začala jsem nenávidět ne jeho, ale to nenarozené dítě, které mi zkazilo sny. Není to logické, ale můj mozek to tak tehdy prostě vyhodnotil.

Přesto jste se rozhodla si dítě nechat?
Já vlastně ani dnes už nevím, jaké všechny pocity jsem prožívala. Mísily se ve mně nenávist, strach, ale asi i láska a obavy, že zklamu svoji rodinu, která je velmi silně věřící. I ve mě něco z víry zbylo, i když třeba do kostela nechodím. Jít na potrat pro mě ale bylo nepřijatelné. Dlouhé měsíce jsem to ale pak považovala za největší chybu svého života. O těhotenství jsem nikomu proto neříkala, cítila jsem se dobře, takže jsem mohla všechno dělat jako normálně a dlouho na mě ani nebylo nic vidět. Jenže uvnitř jsem se rozpadala. A všechnu vinu jsem dávala tomu “vetřelci” ve mně.

Nesnášela jsem svoje tělo, když jsem se podívala do zrcadla a viděla, že břicho začíná růst a ve dne i v noci jsem vymýšlela, co s dítětem. Dnes je přece tolik možností - adopce, dokonce i baby boxy, prostě cokoliv, co by mě ho zbavilo. Jedno jsem ale naštěstí věděla, nedokázala bych mu ublížit, protože i když jsem ho zoufale nenáviděla, byl to člověk. Vůbec jsem to dítě nebrala jako součást sebe, jako svého potomka. Nepřemýšlela jsem o něm jako o holčičce nebo chlapečkovi. Prostě to pro mně bylo “dítě”, cosi cizího, co jen náhodou roste v mém břiše a jakmile to bude možné, zbavím se ho. Rozumím tomu, že to zní strašně krutě, ale já jsem se tak prostě cítila.

Těhotenství se ale většinou neutají po celou dobu. Jak se zachovala vaše rodina, když se o tom dozvěděla?
V tomhle jsem to měla jednodušší. Rodinu jsem měla na Moravě a já jsem žila v Praze. Věděli, že mám časově náročnou práci a domů jsem už dva roky jezdila jen málokdy. Nebylo tedy divné, že “se nemůžu utrhnout”. Jenomže pak už to táta nevydržel a přijel mě překvapit do Prahy. Byla jsem myslím v sedmém měsíci, takže přehlédnout to opravdu nešlo. Podíval se na mně a bylo vidět, že se v něm střídalo strašně moc pocitů. Nakonec ale řekl jen: „A vdaná jsi?“ Věděla jsem, jak je to pro něj důležité, ale musela jsem ho zklamat. Chtěl tehdy odejít, ale zůstal a já jsem mu dodnes vděčná. Všechno jsem mu řekla a část starostí ze mně spadla. Nedokázala jsem mu ale vysvětlit, že si dítě nenechám. Nabídl mi pomoc, kterou jsem odmítla, a odjel zpátky domů. Vím, že i rodiče to museli mít těžké, ale nevěděla jsem, jak jim to ulehčit. Navíc ve mně rostla nenávist k dítěti. Zdálo se mi, jako bych kvůli němu přišla úplně o všechno. Každým dnem jsem se víc a víc těšila, až nebude se mnou. Špatně se to i po letech říká.

Blížil se porod, měla jste tedy konkrétní plán?
Vlastně ne, protože jsem se styděla o tom s někým mluvit. V práci jsem se musela tvářit, jak moc se těším, protože kolegyně měly pocit, že musím prožívat krásné chvíle, i když věděly, že jsem na to zůstala sama. Snažily se mi pomáhat a já jsem jim nemohla říct o svých pocitech. Jen jsem se snažila vyhýbat hovorům o dítěti. Pak ale přišel další zlomový okamžik, který způsobil další obrat doslova z minuty na minutu.

O co šlo?
Byla jsem na pravidelné kontrole u lékaře, tehdy v osmém měsíci. Zatím bylo vždycky všechno v pořádku, tak mě ani nenapadlo, že se něco změní. Jenže tentokrát byl ultrazvuk delší než jindy, doktor poslouchal, zkoumal a nakonec řekl, že se mu nelíbí srdíčko dítěte. Poslal mě na specializovanější vyšetření, musela jsem jet do nemocnice. A stejně tak, jak rychle jsem pocítila k dítěti nenávist, všechno se najednou obrátilo a já jsem si uvědomila, jak se o toho malého tvorečka neskutečně bojím.

Co když je nemocný? Co když se ani nenarodí živý? Co když… Jela jsem autobusem do Motola a celou cestu mi tekly slzy. Najednou mi bylo všech těch měsíců, kdy jsem jej odmítala, nesmírně líto. Bylo mi líto miminka, které jeho vlastní matka nenáviděla, které nic nezpůsobilo, za nic nemohlo a aniž by přišlo na svět, bylo odsouzeno. A navíc bylo možné, že nebude v pořádku. Dávala jsem si to za vinu, třeba vytušilo, že je nechtělé. Cesta do nemocnice trvala asi hodinu, ale to stačilo, abych tam přijela jako vyděšená nastávající máma, které nejvíc ze všeho na světě záleží na zdraví dítěte. Navíc jako žena s neskutečnými výčitkami a na druhou stranu vděčností za zbytky víry, které mi nedovolily udělat to, co bych jinak uritě udělala, tedy jít ihned na potrat.

Jak to dopadlo se zdravím dítěte?
Nějaké problémy tam byly, ale protože jsem byla na konci osmého měsíce, zůstala jsem pár týdnů v nemocnici pod dohledem. Dokonce jsem zvládla zavolat i rodičům a všechno jsem jim vysvětlila. Maminka plakala, ale myslím, že to pochopila. Pak mi došlo, že doma není na příchod dítěte nic připraveno. Co budu dělat, až přijedu s miminkem do bytu, kde nic není - výbavička, postýlka, plínky - prostě nic. Dodnes děkuji mamince, která se mě jednoho dne právě na tohle zeptala. Řekla jsem jí po pravdě, jak to je. Ona si vzala v práci dovolenou, druhý den přijela a všechno zařídila. Seděly jsme spolu v nemocnici na chodbě, vybíraly postýlku a já jsem byla šťastná jako nikdy předtím. A pak přišla chvíle, která mi změnila život definitivně. Jen týden před plánovaným termínem se narodila zdravá krásná Kristýnka, která je už pět let středem mého života. Happy end v podobě návratu jejího otce se sice nekonal, ale byl by to vlastně šťastný konec? Jsme samy, ale věřím, že se třeba časem objeví někdo, kdo se k nám přidá. A když ne, mám to největší štěstí, svoji holčičku, které se denně v duchu omlouvám a vím, že udělám všechno na světě pro to, aby byla šťastná.

KAM DÁL: Narkózy se bojíme zbytečně. K ještě většímu bezpečí při operaci můžeme sami přispět.