Manžel byl hrozně na peníze, říká Marcela (31). Zakazoval mi běžné věci, souviselo to i s osobní hygienou. Moc mě to ponižovalo
Svatba byla pro paní Marcelu prvním krokem k ponížení, o kterém do té doby neměla ani tušení. Naplánovala si spokojený život plný radostí a snad i dobrodružství. Toužila po dětech, chtěla cestovat. Brzy po veselce ale zjistila, že nic takového nebude možné kvůli jednomu jedinému důvodu. Tím byly peníze.
Čtyři roky téměř v izolaci, odstřihnutá od běžných radovánek, ale i základních potřeb. Peklo, po kterém následoval rozvod. Proč tak dlouho, proč to neskončila mnohem dříve? „Pořád jsem si myslela, že něco dělám blbě a že to manžel vlastně myslí dobře. Byla jsem hrozně hloupá, dnes už to vím,“ říká pro Čtidoma.cz Marcela S. z Prahy.
Žádný internet, maso dvakrát týdně
Je na místě říci, že bydliště v metropoli je až po rozvodu. „Žili jsme v malé vesnici na Moravě. Partner se mnou mohl dobře manipulovat, vše mu hrálo do karet.“ Pan Antonín pocházel z chůdé rodiny. Vlastní pílí a houževnatostí se vypracoval na mistra v jedné firmě. A díky tomu mohl koupit dům. „Vždycky byl šikovný, to mu nelze upřít. A když si něco usmyslel, šel za tím.“
Peníze si tvrdě vydělal a byl odhodlán je neutrácet. V podstatě za nic. „Jedli jsme pořád brambory, rýži. Maso jen dvakrát týdně. Připadala jsem si jak ve středověku. Nemohla jsem chodit s kamarádkami na kafe, abych neutrácela. Postupně jsem o ně samozřejmě přišla. Internet jsme neměli, protože to bylo drahé. Když jsem si stěžovala, tak mi pokaždé řekl, že mohu jít, že mě rozhodně nedrží doma.“
Cítila jsem se hrozně
Místo toho Marcela vše dlouho pokorně snášela. Jak sama říká, postupem času si zvykla. „Nejhorší bylo, když jsem menstruovala. Měla jsem jen určitý počet tamponů či vložek. Říkal mi, že si mám pomoci jinak jako v době, kdy tyhle, podle něj, vymoženosti ještě nebyly. Málokdo si umí představit, jak mě to ponižovalo.“
O to víc se znovu nabízí otázka, proč to snášela tak dlouho. „Jak už jsem řekla, byla jsem hloupá. Nemám na to jinou odpověď. Cokoli jiného říkat by bylo zbytečné.“ Odešla až ve chvíli, kdy několikrát zkolabovala.
Definitivně se rozhodla, že chce konečně žít. „Dnes už je to za mnou. Na tyhle roky nevzpomínám ráda, občas se mi o tom dokonce i zdá. Na druhou stranu musím říct, že si mnoha věcí vážím. Nic pro mě není samozřejmost.“
(na žádost respondetky je v článku změněno jméno, fotka je pouze ilustrační)
KAM DÁL: Vzrůstá počet případů porodnického násilí: Proč ženy volí ambulantní či domácí porod? A je to vůbec legální?