Britské chudobince: Nemajetní bývali pronásledováni z místa na místo

„Když jsem byla malá, upozorňovali mě na místní chudobinec tichým a vyděšeným šepotem. Dokonce i prázdná budova jako by vyvolávala strach a odpor. Po cestě, na níž stála, lidé buď nechodili, nebo přecházeli na druhé straně s odvrácenými tvářemi. Ta hrůza se dotýkala i mě, malého dítěte, které o historii chudobinců nic nevědělo. Celý život jsem se na ty budovy dívala s hrůzou.“ Zapamatovala si též, jak jí před lety dědeček vyprávěl o známém, jehož dobře znal a který procházel těžkými časy. Tento muž požádal úřady o pomoc, ale když mu bylo sděleno, že ji nedostane a namísto toho bude poslán do chudobince, odpověděl: „Raději bych zemřel.“ Pak odešel a oběsil se. Takto ve své knize vzpomíná Jennifer Worth, která v poválečných letech působila v Londýně jako porodní asistentka u řádových sester.

Dobrá myšlenka se mění v peklo

Chudobince fungovaly v Británii od 17. století takřka až do poloviny 20. století. Nejvíce byly rozšířené ve viktoriánské éře. Sloužily jako útulky pro chudé, nemocné a staré lidi. Hlavní podmínkou přijetí bylo, že osoba musela v areálu pracovat, pokud toho byla schopna. Odtud pochází i název „workhouse“ – doslova „dům práce“.

Tento typ sociálního zařízení se napohled zrodil z čisté křesťanské dobroty. Nemajetní lidé bývali pronásledováni z místa na místo, nikde nenacházeli útočiště a podle zákona je směli jejich pronásledovatelé ubít k smrti. Nuzákům, kteří dlouhodobě žili v bídě, musel nový systém zpočátku připadat jako ráj: každou noc přístřeší, lůžko na spaní, oblečení, jídlo – ne hojné, ale dostatečné – a k tomu práce, která toto skromné živobytí zaplatí.

Ale jak se často stává, cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Život v těchto institucích neměl být příjemný hlavně proto, aby do nich nevstupovali ti, kdo byli schopni práce, ale vyhýbali se jí. Mnohé domy se časem proměnily v manufaktury, v nichž se snažili z ubožáků vytěžit, co se dalo. Často dělali nesmyslné práce. V andorrském chudobinci například drtili kosti na hnojivo, dokud se roku 1845 nezjistilo, že se hladovějící chovanci o hnijící kosti prali, aby z nich mohli vysát morek.

Domy hrůzy vrhají dlouhé stíny

Odhaduje se, že v roce 1832 žilo v Británii 1,5 milionu chudáků, tedy asi 12 % z 13 milionů. Tehdy ty největší chudobince hostily i více než tisíc chovanců.

Systém těchto sociálních institucí byl zrušen v roce 1929, ale přetrvával ještě několik desetiletí, protože jeho dlouhodobí obyvatelé neměli kam jít a neuměli se o sebe postarat. 

Po roce 1948 byla spousta těchto domů přeměněna na domy pro přestárlé nebo dlouhodobě nemocné. Některé byly paradoxně přestavěny na luxusní rezidence. Svůj stín vrhaly i dlouho poté. Jennifer Worth vzpomíná, že ještě v 50. letech pocházela většina nemocnic v Anglii z přeměněných chudobinců, takže už samotné budovy vyvolávaly u nemajetných pacientů, kteří celý život žili s hrůzou, že se dostanou do chudobince, pachuť ponížení a smrti.

Jak zní vytí z chudobince

K povinnostem mladé Jennifer patřilo též navštěvovat paní Jenkinsovou. Tato stará žena byla zcela zanedbaná, zpustlá a natolik podvyživená, že zpod kůže vystupovaly kosti. Žila v nuzném špinavém bytě, do kterého zatékalo, a spávala ve svém křesle. Jako psychicky narušená často mluvila z cesty o jakési imaginární osobě: „Řekněte Rosie, že tentokrát ji navštívím, budu drhnout podlahy celý den, ale určitě mě nechají, abych přišla…“ Největší šok však na nezkušenou pečovatelku čekal, když tato paní náhle vydala hluboký zvuk. Znělo to jako vytí vlka v hrozné bolesti. Krev z něj tuhla v žilách.

Sestra Evangelina, která Jenny zaučovala, jí později vysvětlila: „Tomuto zvuku se říká vytí z chudobince.“ Ze záznamů se dozvěděly, že paní Jenkinsová pobývala v chudobinci v letech 1916–1935. Byla přijata jako vdova s pěti dětmi, která se nedokázala sama uživit. Z útržků rozhovorů sester si Jenny postupně poskládala celý hluboce tragický příběh nešťastné ženy.

Když osudu nelze uniknout

Paní Jenkinsová se narodila v Millwallu a jako většina děvčat nastoupila do továrny ve věku 13 let. V osmnácti se vdala za místního chlapce. Pronajali si dva pokoje a během následujících deseti let se jim narodilo 6 dětí. Pak se u jejího manžela rozvinul kašel. Začal plivat krev a krátce nato byl nalezen mrtvý.

Nejstarší desetiletá dcera zanechala školu, aby se mohla starat o nejmladší tříměsíční batole a matka se vrátila do továrny, kde od osmi do šesti šila košile. Brávala si práci domů a často i s dcerou vysedávala při svíčce a šila. Na nájem a jídlo pro rodinu jim výdělek stačil. Pak ale přišla tragédie. V práci se paní Jenkinsové zachytil rukáv o kolečko, které přitáhlo její paži k řezným čepelím. Šlachy byly narušeny, na doktora neměla, pracovat nemohla…

Rodina se musela přestěhovat do vlhkého sklepa bez oken. Paní zkoušela žebrat, ale strážníci ji vyhnali. Pouličním prodejem zápalek si taky moc nevydělala. Postupně dala do zástavy vše, co měli, i postel s přikrývkami. V noci se děti s matkou tiskly k sobě, aby se aspoň trochu vzájemně zahřály. Bez tepla, světla a v neustálé vlhkosti děti rychle onemocněly. Matka prodala své vlasy, poté i své zuby, ale ani to nepomohlo. Nakonec jí zemřelo nejmladší dítě. Na pohřeb neměla, tak dítě uzavřela do bedničky od pomerančů, zatížila kameny a v noci tajně spustila do řeky. Tehdy konečně přiznala porážku a smířila se s nevyhnutelným.

Zanechte naděje, kdo sem vstoupíte

Za pár dní již ona a děti – špinavé, hadry přehozené přes hubená těla, hladové a roztřesené – stály na neosvětlené ulici u velkého zvonu před chudobincem. Matka plakala, protože jen ona znala tu strašlivou pravdu: že rodina bude rozdělena, jakmile překročí brány. S pohledem na osudný zvon na chvíli zaváhala. Ale její nejmladší dítě, téměř tříletý chlapec, začal kašlat, a tak odhodlaně zazvonila.

Život v chudobinci byl hrozný. Od osmi večer do šesti ráno byly na ženském oddělení zavřeny v noclehárně, jejímž středem vedl kanál, do kterého si v noci ulevovaly. Denní místnost byla jejich jídelnou, kde seděly u dlouhých lavic a jedly. Všechna okna byla nad úrovní očí, aby jimi nikdo nepohlížel ven. K čtvercovému vnitřnímu dvoru nebyla připojena žádná brána. Bylo to vlastně vězení. Ženy pracovaly celé dny, šily plachty, pedantsky drhly podlahu nebo rozmotávaly lana namočená v oleji, která byla tvrdá jako ocel, a krvácely z nich ruce.

Ještě horší než práce byla doba odpočinku. Chovanky unavené fyzickou prací si neměly kam sednout, jen zády k sobě na lavicích. Nebylo zde nic, čím by zaměstnaly svou mysl. Mnohé ženy vypadaly jako dementní nebo šílené a některé hlasitě sténaly nebo vyly do nočního vzduchu. „Sama se brzy stanu takovou,“ pomyslela si paní Jenkinsová.

Smrt odloučených dětí

Dvakrát denně byly ženy odváděny se na půl hodiny provětrat na dvůr. Ze dvora slyšela paní Jenkinsová zvuky dětských hlasů, ale stěny byly patnáct stop vysoké a ona přes ně neviděla. Zkoušela volat jména dětí, ale dostala příkaz, aby toho nechala, jinak ji už na dvůr nepustí. A tak jen stála u zdi, odkud podle ní zvuky vycházely, šeptala jména svých dětí a napínala uši, aby zachytila zvuk hlasu, o kterém by věděla, že patří jejímu dítěti.

Když přišlo jaro a za zdmi chudobince se rozproudil nový život, dozvěděla se paní Jenkinsová, že její tříletý syn zemřel. Ptala se proč a bylo jí řečeno, že byl pořád nemocný a nikdo nečekal, že bude žít. Chtěla se zúčastnit pohřbu, ale sdělili jí, že už ho pohřbili.

Tento chlapec byl první. Matka už žádné ze svých dětí nikdy neviděla. Během následujících čtyř let jedno po druhém zemřelo. Paní Jenkinsovou pokaždé pouze informovali o jejich smrti, příčinu ale nesdělili. Žádnému nemohla přijít ani na pohřeb. Posledním, kdo odešel na věčnost, byla její čtrnáctiletá dcera. Jmenovala se Rosie.

Zdroje: WORTH. Jennifer. Call the Midwife and Shadows of the Workhouse
NICHOLLS, Sir George (1854), A History of the English Poor Law
HIGGINBOTHAM. Peter. The Workhouse: the story of an institution...

KAM DÁL: Strašlivé podmínky v rumunských sirotčincích: Ceausescův režim dělal z dětí živoucí trosky