Děsivé stvoření se žhnoucím zrakem, tvrdil očitý svědek: El Chupacabra fascinuje. Legenda, nebo reálný tvor?

Na úvod se sluší říct, že i v případě chupacaber jsou veškeré podrobnosti o jejich vzhledu či výskytu navázány na svědecké výpovědi těch, kteří tvrdí, že šelmu spatřili na vlastní oči. Často tímto způsobem vysvětlují podezřelý úhyn živočichů v domácích chovech. Hlavně slepic a koz – chupacabra ve španělštině znamená doslova „vysávač koz“.

Toto označení koresponduje se stavem, ve kterém jsou jejich oběti ponechány – mršiny zůstávají netknuté, vyznačují se však masivními kousanci na krku, kterými je z těla ven vyvedena veškerá krev.

Tvor, který nahání strach

Kvůli zálibě v rudém fluidu bývají chupacabry často považovány za druh upíra, i přesto, že odborníci na vampyrické druhy upozorňují, že tvorové odpovídající popisům údajných svědků nejsou, ani nemohou být uzpůsobeni ke konzumaci živočišné krve ve velkém. Některé druhy komárů nebo netopýrů takto vybaveny jsou. Odborníci nicméně představu, že by podobné predispozice měla psovitá šelma, považují přinejmenším za pochybnou.

Příběh chupacabřího mýtu začíná u Madelyn Tolentino – manželky farmáře z města Canovanas v Portoriku. Když jejich rodinné hospodářství začaly sužovat nevysvětlitelné útoky na chovná zvířata, nachomýtla se jednoho večera k setkání s děsivým stvořením, na které nikdy nezapomene – cca 150 centimetrů vysoké stvoření s ostny vystupujícími z páteře na ni hledělo obříma, červeně svítícíma očima.

Tvor se pohyboval vzpřímeně na dvou nohách podobně jako člověk, ale když zahlédl vyděšenou farmářku, dal se na úprk obdivuhodnou rychlostí po čtyřech. Tolentino se se svým zážitkem o děsivém stvoření dostala až do celostátní portorické televize, a tak dala vzniknout legendě, která se velmi rychle stala virální.

Fakta nebo konspirační teorie?

O mnoho let později se oblaka pochybností kolem kultovní chupacabry pokusil rozdmýchat Benjamin Bradford, redaktor magazínu Skeptical Inquirer, kterému se podařilo do celé roztodivné historie vnést trochu opodstatněných faktů. Mimo jiné došel k závěru, že vzhled chupacabry podle popisu Madelyn Tolentino až nápadně odpovídá podobě humanoidních mimozemšťanů z tehdy populárního amerického sci-fi filmu Mutant (Species). Od samotné svědkyně pak zjistil nejen to, že tento film viděla a je jeho fanynkou, ale také, že v kině byla jen krátce před nahlášením okultního incidentu. Mezitím si však městská legenda našla cestu za hranice ostrovního státu.

Je zajímavé sledovat proměny, kterých mýtus nabývá v kulturním prostředí různých regionů. Například ve státech Latinské Ameriky, především zmíněného Portorika a dále Chile, Argentiny či Mexika, se poměrně brzy chupacabra proměnila z krvelačného upíra v humanoidního návštěvníka z vesmíru. Silně zde zafungoval v té době převládající protiamerický sentiment a brzy již kolovaly zvěsti o tom, že likvidátoři chovné zvěře pocházejí, ať již úmyslně či omylem, z laboratoří vesmírné agentury NASA, která je buď neschopná natolik, že dovolila uprchnout stvořením přivlečeným z vesmíru, nebo je cíleně do Jižní Ameriky vysílá s cílem terorizovat místní obyvatelstvo.

Neodmyslitelnou součástí těchto konspiračních teorií byla i nařčení, že chupacabry působí do určité míry jako guerilloví partyzáni – z farmářských zvířat odsávají krev, aby ji Američané mohli laboratorně modifikovat virem AIDS a následně ji použít jako biologickou zbraň. Ufologové byli z nepřeberných možností interpretace nadšení a ještě více přiživovali hysterii, která se okolo chupacaber rozvířila.

Čupakabra - záhada definitivně vyřešena?

Podezřelé úhyny dobytka se kolem roku 2004 začaly objevovat i ve Spojených státech, především v nejjižnějším Texasu. Zde však byly brzy podpořeny nálezy mrtvých těl samotných útočníků – a kupodivu se popisy farmářů dost lišily od původních zkazek z Jižní Ameriky. Severoamerická chupacabra vypadala jako psovitá šelma. Její dominantní znaky?

Absence ochlupení, vyzáblá kompozice těla a hrubá pokožka evokující rozsáhlé popáleniny. Texaské farmáře, kteří se víře v mýtickou bestii též oddali, navštívil v rámci svého vyšetřování i Benjamin Bradford. Vycpaná těla údajných chupacaber zde našel vystavena i v několika lokálních muzeích, což mu umožnilo dostat některá z nich na analýzu DNA. A výsledek byl pro mnohé zdrcující – genetický kód chupacabry se ze sta procent shodoval s kojoty či psy dingo. Tedy regulérními obyvateli zdejších pouští.

Odborníci při jejich zkoumání narazili na přítomnost zákožky svrabové, v místních podmínkách poměrně běžného parazita. Její působení pak vysvětluje, proč byla jejich těla tak zohyzděná a zplundrovaná. Alas chupacabra.

Naprosto bez historie

Bradfordova vysvětlení, jejichž hledáním strávil pět let svého života, dávají smysl a vyjasňují veškeré otázky, které byly v souvislosti s chupacabrami kladeny. Vysvětlují nejenom to, že do roku 1995 neexistuje žádná orální historie, což je u mýtu takovéto masovosti a formátu dost zvláštní, ale i to, jak mohou různí svědci popisovat téhož predátora diametrálně odlišně.

Lidé, jako jsou Madelyn Tolentino či četní texaští rančeři, přesto trvají na svém, věří tomu, co viděli, a nenechají si to vymluvit. Je opravdu možné, že Bradford v záchvatu skepticismu podcenil některé informace a chupacabry opravdu existují? Těžko říct, podobně jako u Loch Ness se staly takovým fenoménem, že z lidové slovesnosti i popkultury pravděpodobně nikdy nezmizí. 

zdroje: britannica.com, History, wonderopolis.com, livescience.com

KAM DÁL: Tasemnice jako svatý grál hubnutí: Viktoriánská praktika, která vás bude děsit i ve spaní.