Modelky za socialismu. Dostávaly pevný plat a na míry se tak nehledělo
Modelky existovaly i za komunistického socialismu, ale musely absolvovat odborně-politické školení manekýnek. Ženy se sice měly věnovat především rodině a práci, a co se smí a nesmí nosit, bylo poplatné době, přesto český styl rozhodně nechyběl, stejně jako „tváře socialistické módy“. Jaké to bylo být ženou v módním průmyslu za komunismu?
Nebyl bulvár, nebyl Facebook, nebyl Instagram. Modelky nebyly slavné, jejich osobní život byl asi jednodušší, nebylo tolik vidět do jejich soukromí. Ale profese to byla i tehdy extrémně prestižní a být modelkou bylo něco. I tehdy šlo o vztahy, což neslo svá rizika a povinnosti. Pravda je, že se nehledělo tolik na míry jako na konexe.
Demonstrátorky zboží
Modelkám se za socialismu říkalo „demonstrátorky zboží“ a jejich zaměstnavatelem byl ÚBOK (Ústav bytové a oděvní kultury, dříve Textilní tvorba). „Do Textilní tvorby jsme chodily každý den jako do normálního zaměstnání, měly jsme také pevný plat. Na nás se zkoušely modely, které se pak nabízely továrnám. Dvakrát do roka bylo nákupní předvádění přímo v Textilní tvorbě a jinak jsme jezdily po celé republice,“ vzpomíná bývalá manekýna Dagmar Janečková.
Každá manekýna tehdy absolvovala odborně-politické školení manekýnek, za které dostala osvědčení. Přednášelo se na témata: manekýna dříve a dnes, vědecky o lidské postavě, vývoj dělnického hnutí nebo úloha kultury ve společnosti. V samotné praxi to chodilo tak, že neexistovaly žádné vizážistky, modelky se musely samy česat a líčit. K dispozici měly pouze jednu švadlenu, která žehlila pomačkané kousky ošacení a pomáhala jim při oblékání. Modely nebyly pouze elegantní šaty do společnosti, ale předváděly se i obyčejné zástěry a pracovní oděvy.
Kromě toho ideální míry byly jiné než dnes a zásadní byla krása. Modelky se nebraly jako nějaké slavné celebrity. Byly to obyčejné dívky, které obdařila příroda přirozeným půvabem. „Nemusely jsme být tak vysoké jako dnes. A hlavně, při přehlídce jsme mohly mít příjemný výraz, dívaly jsme se na diváky, snažily jsme se o dobrou atmosféru. Žádní fotografové u toho nebyli. Fotili nás pouze v ateliérech pro módní časopisy, kde ale nikdy neuváděli naše jména. Nebyly jsme zkrátka žádné celebrity,“ vysvětluje modelka Dagmar.
Centrum módy ÚBOK
Hlavní roli po celé poúnorové čtyři dekády hrála Textilní tvorba, později Ústav bytové a oděvní kultury. Tento podnik byl celorepublikovým ohniskem módy, který se inspiroval v zahraničí, a proto česká móda šla nakonec s duchem doby. ÚBOK inicioval čtvrtletní vydávání katalogu Odívání a měsíčníku Žena a móda. Žena a móda přejímala nápady a materiály ze západních módních periodik jako Vogue, La Donna, L'Art et la Mode, Constanze a Jardin des Modes. Samozřejmě existence půvabných manekýn byla pro ÚBOK nepostradatelná.
EXPO Montreal
V roce 1967 se v kanadském Montrealu konala světová výstava EXPO a některé české dívky z ÚBOKu měly to štěstí, že se tam na okamžik dostaly. Před českým pavilonem se tehdy tvořily nekonečné fronty a nakonec jej navštívilo osm a půl milionu lidí. Návštěvníkům se moc líbily české modelky, mezi nimiž bylo šest krásek: Alexandra Heribanová, Renata Jirousová, Marie Pátková Schoisvolová , Růžena Poláková, Dana Silvínová a Marta Šafránková.
Při výběru dívek pro EXPO to někdy nebylo fair-play. Třeba Marta Šafránková-Kaňkovská musela předstoupit před porotu několikrát. Táhlo jí na třicítku a byla matkou malé dcerky, a tak se domnívala, že už je stará. Když byla před komisí poněkolikáté, prošla se kolem a pravila: „Stačí vám to?! Jsem tady naposled.“ Stal se však zázrak a vybrali ji. Jiná dívka Marie Pátková Schoisvolová to měla jednodušší. Ta se na EXPO dostala bez castingu, pouze na základě telegramu, který dostala v Itálii, kde vystupovala s tanečním programem. „Dostala jsem zprávu, že se mám hned vrátit. Právě se šily kolekce pro Montreal a bylo potřeba šaty nazkoušet,“ vzpomíná Marie.
Marta přišla v Montrealu málem o život, když jela autostopem. Byla stávka a nejezdila hromadná doprava, a tak Martě nezbylo nic jiného než zamávat na neznámého řidiče a nasednout. Jak se nakonec ukázalo, byl to sexuální deviant a násilník, který už dříve znásilnil a zabil ženu. Marta měla být další oběť, ale včas z auta utekla a přežila. „Čtrnáct dní jsem nemohla předvádět a měla jsem chuť odjet domů,“ vysvětluje Marta.
Všichni zahraniční spolupracovníci EXPO67 bydleli v maličkých ubikacích vzdálených čtyřicet kilometrů od místa veletrhu. To by se dnešním zhýčkaným modelkám moc nelíbilo. Stejně tak by jim bylo proti srsti, kdyby se na módní přehlídku dopravovaly nevytopeným autobusem a musely si samy nosit garderóbu v igelitkách. Zkrátka tak to tenkrát chodilo a holky z branže si na svůj úděl nestěžovaly.
Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (B. Kovaříková: Retro příběhy, M. Petrov: Retro ČS)
KAM DÁL: Socialistické okno na Západ: Tuzex a před ním veksláci a fronta na džíny. Svět jen pro vyvolené.