Montessori má zamezit zásadním chybám ve výchově. Otázka je, zda se to daří
Zlobíš, dostaneš na zadek. Neposloucháš, dostaneš pořádně vyhubováno. Při výchově dětí si ještě mnoho rodičů neosvojilo poněkud promyšlenější způsob, jak formovat svého malého potomka. Není všechno zlato, co se třpytí, a ani návod Marie Montessori vše nezachrání. Ale je dobré být otevření novým věcem, které ve výsledku dávají smysl.
Její knihy byly v Itálii, Německu a Rakousku po roce 1936 páleny. Zato Sigmund Freud její popsané principy otevřeně oceňoval. Ona sama utekla do Indie, kde žila do roku 1949. Řeč je o Marii Montessori. Italská psycholožka, pedagožka a spisovatelka popsala novou metodu, jak lze přistupovat k výchově dítěte. Její metody postupně získávaly respekt po celém světě, ale až v současné době můžeme hovořit o mohutné vlně zájmu. Vycházejí knížky, zakládají se školky a školy a nejspíš neexistuje moderní rodina, která by její jméno neslyšela.
Dítě je strůjcem sama sebe
Ve stručnosti lze popsat její pedagogickou metodu jako podporu dítěte při rozvíjení jeho poznatků a dovedností. Dítě je vedeno k samostatnosti a musí být podporováno k tomu, aby vzdělávací úspěch nepříslušel pedagogovi či rodiči, ale hlavně jeho dobrému pocitu z toho, že se rozvíjí a něco nového se učí.
Z učení a výchovy by měl zmizet stres, který dítě v době formování může negativně ovlivnit v dalším vývoji k dospělosti. Hlavní motto zní: „Pomoz mi, abych to dokázal sám.” Dítě se tak stává vládcem svých vlastních tužeb a rodič či pedagog jsou tady od toho, aby ho v tomto přístupu podporovali.
Z výuky ve škole tak mizí princip založený na paměti, ale mnohem důležitější je pro dítě zkušenost. V přístupu rodičů a pedagogů musí být prioritně dítě bráno se všemi svými charakteristickými rysy tvořícími jeho osobnost. Podle toho k němu přistupujeme a jeho schopnosti rozvíjíme či výchovu podle nich upravujeme. Filosofie je jedna věc, ale jak se tento model přenáší do praxe?
V lavicích jako cihla vedle cihly
„We dont need no education.” Tak zní text v populární písní Another brick in the wall od britské kapely Pink Floyd. Děti ve školách jako jedna cihla vedle druhé poslouchají příkazy autoritativního učitele, čímž je postupně popírána samotná osobitost každého jedince.
Podobně je tomu i v domácí výchově. Rodič je autorita, která rozkazuje, a dítě prostě poslouchá příkazy. Když neuposlechne, přijde trest, a to mnohdy velmi drastický. Přesně tento princip domácí i školní výchovy se snaží metoda výuky Marie Montessori pozměnit.
Školní třída nejsou do řady srovnané lavice, ale prostor plný funkčních koutků. Každá třída je upravena tak, aby odpovídala potřebám dítěte. Žádné narovnané dítě v lavici zde nenajdete. Vše je pružné a pestré. Nejde o „nabiflování” informací, ale o schopnost je pochopit, umět se učením bavit, protože hlavním principem je zkušenost.
Přírodopis se neučíme v lavici, ale venku. Učebnici si bereme do ruky, protože nás to zajímá. Dítě se však stará i o obyčejné věci. Ve škole pere prádlo, stará se o květiny a o zvířátka. Neexistují žádné známky, místo toho je žák hodnocen slovy. Dítě je tak podrobeno mnohem hlubšímu rozboru. Nejde jen o faktické znalosti, ale o rozvoj osobnosti. Vše má dítě stimulovat k tvořivosti z vlastní vůle, protože zásadní je jeho iniciativa.
Zdroje: redakce, najdiedu.cz, montessoricr.cz, mamiee.cz, bbc.com
KAM DÁL: Pionýrské tábory za socialismu: Podmínky i program byly různé, ale vzpomínky dodnes zůstávají.
