Panelové sídliště jako lukrativní místo pro bydlení. Pražské králíkárny už nejsou k posměchu
Masivní Husákova výstavba panelových domů byla reakcí na nedostatek bydlení pro mladé a nově se formující rodiny. Vznikaly enormním tempem, často bez rozmyslu a architektonického citu. Jsou však oblasti, kde se naopak projevila ruka zkušených a schopných tvůrců. To, co bylo v minulosti k posměchu, se dnes stává často spásou. Jaké je to bydlet na sídlišti v roce 2020?
/KOMENTÁŘ/ Tisíce lidí v panelových domech, které vypadají jako přes kopírák. Sídlištní výstavba byla masivní a dnes také patří mezi nejčastější místo k bydlení v hlavním městě. I vzhledem k relativně nízké ceně ovlivněné lokalitou se často i dnes stává byt v panelovém domě záchranou pro nejednoho studenta či rodinu.
Po roce 1989 se vůči sídlištím strhla přirozená kritika. Nevzhledné šedivé bloky agresivně zaražené v krajině nejsou zrovna romantickým domkem na Malé Straně či vilou na Ořechovce.
Rostoucí počet obyvatel Prahy však musí někde bydlet a vzhledem k tomu, jakým způsobem se po revoluci naložilo s výstavbou nového bydlení, tak je nutné s hořkostí na jazyku říct, že panelové zástavby vytáhly trn z paty bytové situaci v Praze. Jak vypadají sídliště dnes a které jsou v hlavním městě vůbec ty nejkrásnější?
Nebát se pochválit
Když Věra Chytilová natočila satirický snímek Panelstory, ozval se poctivý kritický hlas, jenž si opravdu nebral servítky. Ono také bylo co kritizovat. Rychlost, s kterou museli dělníci skládat panely k sobě, byla abnormální a lidé často museli počítat s tím, že až dojdou do práce, musí se převléknout od bláta.
Ztracené stařenky se ztrácely v domech bez rozdílů a matka s kočárkem si místo příjemné procházky užila adrenalinovou jízdu na nerovném povrchu. Panelákové bydlení v plenkách nebyl med. Postupně se vše dostavělo, vznikly veřejné prostory, obchody a dětská hřiště. Lidé tak měli cíl cesty. Jen málokterému sídlišti se však podařilo dotáhnout původní architektonický koncept k dokonalosti, tak jak se na začátku plánovalo.
Asi nejpovedenějším sídlištěm oné doby je to v Ďáblicích. Atypické urbanistické řešení, které odvedlo tranzitní dopravu pryč z jádra obytné čtvrti, několik pěších zón, které dobře propojují promyšleně rozmístěné domy, funguje dodnes. Někdy je tak dobré se opravdu po sídlišti projít a zhodnotit, jestli se opravdu jedná o nedůstojné bydlení v králíkárně, nebo je vhodné několik prvků a funkcí dokonce pochválit.
Umění na každém rohu
Nejedná se o pochvalu minulého totalitního režimu, jehož zločiny na lidská práva nelze přehlížet, ale v kontextu umění ve veřejném prostoru nelze upřít soudruhům snahu. Umělci dostávali zajímavé zakázky právě hlavně na sídlištích. Malých, velkých, monumentálních sochách, drobných mozaikách, dětských hřištích apod.
O tom se dnes může umělcům jen zdát a jejich práci město využívá jen zřídka. I díky tomu dostávají některá sídliště svůj specifický charakter. Asi nejvýraznějším a bezkonkurenčně největším pražským sídlištěm je to na Jižním Městě.
Tisíce lidí v jednom okně za druhým zde tráví celé životy a rodiny dnes už přes generace. Poněkud děsivé kulisy působící občas jako z nějakého apokalyptického filmu odhalují zajímavé sociologické, ale také architektonické detaily. Ať už jde o obslužnost, lidovou tvořivost, opuštěná hřiště, či naopak zajímavou revitalizaci, jak je v posledních letech viditelná na Černém Mostě.
Sídliště není radno odsuzovat, protože možná spíš ještě nenaplnila svůj potenciál. Zároveň je nutné dodat, že jejich funkčnost a často i spokojenost obyvatel hovoří o zoufalé situaci v koncepci nového bydlení. Lidé jsou tak nuceni spokojit se s nedostatky, přehlížet nedokonalosti a zvyknout si na anonymitu betonového světa, protože neznají lepší model funkčního bydlení.
KAM DÁL: Socialistická propaganda v oblíbených filmech. Komunistický Hus a hrdina Gottwald
