Veksláci a jejich polosvět. Bylo těžké přistihnout je při činu, natož dostat před soud
Veksláci byli jako hráči pokeru, kteří hrají o vysoké sázky. Všichni o nich věděli, ale málokdo pronikl do jejich světa. Peníze uměli rozmnožovat jak králíci. Byli to mistři v obcházení zákonů a jejich chytré kšefty hýbaly celým podsvětím. Každý jejich tah musel být pečlivě vypočítaný, protože jedna špatná volba znamenala pád do propasti.
Před Tuzexem se to v socialistickém Československu veksláky jen hemžilo. Nebyla to ledajaká komunita, protože uvnitř vládla určitá hierarchie a pravidla. Často došlo i na násilí, ale střelné zbraně byly výjimkou. Tito zločinci si oblíbili spíše pěsti nebo obušky. Nezřídka se objevovaly podrazy a udávání mezi sebou na policii.
Jak to chodilo v překupnickém gangu
Polosvět veksláků 70. a 80. let minulého století měl svoji osobitou hierarchii a pravidla hry. Nejníž stáli pouliční překupníci, kterým se přezdívalo „komáři“ neboli „pěšáci“. Jejich kolegům v Sovětském svazu se říkalo „fartsovčiki“ a v Polsku to byli zase „cinkciarzi“.
Tito malí prodavači valut dělali „špinavou práci“ a „šlapali chodník“. Jejich úkolem bylo postávat před Tuzexem a prodávat bony a valuty za černý kurz. Nabízeli svůj pochybný sortiment slovy: „Bony, nechcete bony?“ „Pěšáky“ doplňovali „trasaři“, kteří působili jako spojka na trase ze západního Německa Rozvadov–Praha, kde si vždy vyzvedli valuty směnou za české koruny.
Každá komunita měla svého bosse, kterému se říkalo „skupka“ nebo „skupkař“. Byl mocnou základnou celé této mašinérie. Bez něho by to zkrátka nešlo. Vůdci překupnického gangu vlastnili kapitál a kromě toho to byli často vzdělaní lidé, kterým to myslelo. Nepostávali v ulicích a nenabízeli bony kolemjdoucím. Byli páteří překupnického seskupení, které řídili z tepla hotelů, snack barů a restaurací.
Vekslácké „eso“
V revíru na Václavském náměstí a v jeho okolí kraloval v 70. a 80. letech jeden z nejznámějších veksláků Jiří Steiner. Jeho specializací byl nákup a prodej cizích měn ve velkém, z čehož mu plynuly ohromné zisky. Jedněmi ze zdrojů příjmů pro něj byly i „tuzexové slečny“, což byly luxusní prostitutky, které se prodávaly zahraniční klientele a braly za to valuty. Steiner tyto „dámy“ využíval k navazování kontaktů s cizinci a těm nabízel směnu valut. Takto se mu zadařilo vybudovat monumentální síť kontaktů a přišel si na pěkné peníze.
Říká se, že „tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu, až se ucho utrhne“, a proto jednoho dne došlo i na Steinera. Časem si už moc troufal a myslel si o sobě, že je pánbůh. Spekulovalo se, že má známé nahoře, a proto mu vše neustále zázračně procházelo. Při akci Dolar zatkli kromě jiných překupníků nakonec i jeho, nepřemožitelného bosse. Soud mu prokázal pouze zlomek jeho viny a nakonec jej podmínečně propustil na svobodu. On se však nepoučil a veksláckému řemeslu se věnoval nadále.
Překupnické know-how plné násilí a podvodů
V každém organizovaném seskupení je na denním pořádku násilí a nechybí tu ani křivárny a podvody. Násilí se nelze vyhnout, protože hraje významnou roli při udržování pořádku uvnitř skupiny. Překupníci valut a bonů za socialismu fungovali v různých skupinách vedle sebe. „Organizovaný zločin měl už v době komunismu důsledně rozdělené sféry vlivu,“ vysvětluje žurnalista Jaroslav Kmenta.
Časté byly podvody páchané na obyčejných občanech, které veksláci nejen napálili a okradli, ale též na ně někdy použili obušky nebo jim vyhrožovali střelnou zbraní. Někdy se stalo, že vekslák předal kupující oběti bankovky stočené do ruličky a platné byly pouze peníze navrchu. Ostatní bankovky byly buď prošlé, nebo se jednalo o bezcenné papírky. Tak mnohdy chudák obyčejný člověk přišel o celoživotní úspory a nemohl nic dělat. Ohlásil třeba svoji ztrátu na policii, ale ta byla bezmocná, protože veksláckou galérku bylo vždy těžké dohnat až k soudu.
Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (A. Havlík: Marky, bony, digitálky, M. Petrov: Retro)
KAM DÁL: Socialistické okno na Západ: Tuzex a před ním veksláci a fronta na džíny. Svět jen pro vyvolené.
