Gurmánské hody s příchutí kyanidu

To vše jsem řešil při setkání s tajuplnou vílou, co měla ve všem tak jasno, až jsem měl černo před očima. Zašli jsme cestou poznávání do jedné malebné hospůdky s tím, že si mile popovídáme, a já nenápadně vytáhnu z té dámy informace, kdo vůbec a odkud je.

 

Při výběru z jídelního lístku, co že si to vlastně dáme, jsem se nahlas optal té dámy, kterou jsem pozval na setkání ze seznamky po internetu:

„Dáš si něco k jídlu?“

„No snad jsi mě na to jídlo pozval, ne?“ Kruciš, že jsem o tom zase nevěděl. Já ji pozval jen na to posezení, kávu a setkání… Ale co, uvidíme. Situace u stolu začala gradovat a mně nějak začal stoupat tlak do… Ale prdlajs, tam ne, ale do hlavy.

 

Začalo jít do tuhého.

„Přejete si jídelní lístek?“ zeptala se obsluha. Ano, dívenko obsluhující. Hrozný hlad trápí nás. Dáme si něco k jídlu. Dáma ze seznamky švihala pohledy na mě a na tu dívenku, co nás obsluhovala, a mlčela.

Obsluha přinesla jídelní náčiní, objednané pití a na stůl se snesla ošatka s bylinkovým máslem a hezky nakrájenými plátky čerstvé veky. Až jsem nad tím hlady skoro slintal jak bernardýn Bohouš.

„Chlapče,“ řekl jsem si, „teď zaboduješ.“ Vzal jsem nůž, mile se usmál na to, co sedělo proti mně, a řekl líbezným hláskem:

„Mohu ti zatím namazat malý předkrm?“

To jsem si naběhl. Opřela ruce o hranu stolu, předklonila se, zaměřila ty svoje kukadla na mě a pomalu řekla krásnou větu:

„To jako chceš říct, že tu budu jíst nějakej blbej namazanej chleba? To si snad děláš srandu.“

 

Můj tlak vylítl v tu chvíli ze 120 minimálně na 820.

Polkl jsem slinu, špitl: „Nedělám,“ a obsloužil jsem se sám. Ono vlastně zbude víc pro mě. Vybrali jsme si jídlo, objednali a děvenka obslužná ladně zaplula do kuchyně. Pohodlně jsem se opřel do židle, zadíval se na to, co sedělo proti mně, a optal se: „Tak, jestli se mohu zeptat, koho vlastně hledáš?“

Její reakce na tenhle můj dotaz? Tak bych se nelekl, ani kdyby vedle mě dopadl Marťan a udělal na mě baf. Vykulila bulvy, oči se jí roztáhly po tváři plné masti a hnědého prachu ve vražedný kukuč a z úst se vydrala tato slova:

„Rozhodně nehledám nějakého hajzla, kterého budu živit. Když už si někoho najdu, tak už nebudu blbá, budu si žít svůj život a když bude hošánek se mnou bydlet, tak hezky bude platit vše napolovic. Já chlapy znám, jsou to…“

Já to raději ani nenapíšu, aby mně pak v reálu nedal někdo z chlapů přes hubu. Ale to, co sedělo přede mnou, to byl uzlík zla, nepochopení, arogance a vzteku. Někdo jí musel hodně, ale hodně citově ublížit – nebo materiálně uškodit, nevím. Ale lítala v tom hezky začerstva.

 

Zlatý hřeb večera se blížil.

Sypal jsem do sebe poživatiny, ona na oplátku zas ze sebe při jídle chrlila hromy blesky – a já byl ten její hromosvod, jako bych za všechno mohl. Poslouchal jsem, jak jsme my chlapi nedokonalí, tupí a na nic. Zkrátka hajzlíci jedna báseň. Ale ona je chytrá, ona to zná, prostě paní úžasná a dokonalá. Dojedli jsme a já to naše rande raději ukončil slovy, že mám ještě něco k zařizování. Šel jsem k baru, usmál se na dívenku za ním, ona se usmála na mě se slovy, co že si to přeji.

„Máte to tu hezké. Budu platit. Dohromady.“

Zaplatil jsem, nechal jako spropitné pár korun a špitl: „To máte na fond podnikání.“

Popřáli jsme si navzájem hezký zbytek dne a já vyšel po schodech z restaurace ven, kam ta tajemná děva ze seznamky vystřelila jak Sputnik z Bajkonuru. Před restaurací mi děva seznamovací řekla tak díky, musím jít, a odešla. Já si v tu chvíli oddechl, že to mám za sebou.

 

Po chvilce přišla na můj mobil kvíkající SMS.

Bylo mi s tebou dobře, ale na to, jak vypadáš, máš dost velké ego, že sis přede mnou dovolil koketovat s personálem. Takového chlapa já do života rozhodně nehledám. Čau.

Mně se podlomila kolena, slzičku v oku jsem uronil… Ale klid, lidičky, žádným smutkem nebo ze zklamání, to bylo samým štěstím, že to tak dopadlo. Podíval jsem se na nebe nad hlavou a řekl si v duchu – a mám to za sebou.

Přišel jsem domů, stoupl si před zrcadlo, pohlédl na sebe a řekl si od plic:

„Máš to, ty vole, zapotřebí?“

A ze zhora se ozvalo, "Máš."

Začátek tohoto gurmánského storry si přečtete zde.