Gurmánské rande s chutí vraždit

Jednoho večera jsem opět vejral do počítače na seznamky a chtěl oslovit nějakou tu statečnou, co si odlepí pozadí od židle u počítače, a sejde se. No jo, ale pište si něco s někým, když ani neznáte jeho jméno. Takže například já jsem se jednou hned akčně zeptal jedné akční ženy, co mi odepsala, jestli by byla tak statečná a mohli bychom se někde sejít. Souhlas. Hned jsem se jí představil jménem.

„Ahoj,“ a představil jsem se. „Mohu vědět na oplátku tvé jméno?“ Odpověď přišla zajímavá: „Proč tě to zajímá?“ Vykulil jsem oči jak na výplatní pásku a odepsal: „Ale jak tě teda oslovit jménem?“ Tak to na sebe práskla.

Napsala, že bychom se mohli hned vidět osobně, protože na netu je dost blbců, co jen píšou a nic víc. Tak by se proto ráda co nejdříve osobně setkala. Jelikož jsem byl akční, doslova jsem nadskočil a řekl si: „Ty vado, ono to tu normálně funguje !" Tak nějak jsme si prohodili základní data a přišla hodina H.

Aby se dotyčná nelekla, vošmudlal jsem si v koupelně holicím vrčícím nesmyslem tvář, napatlal se tím úžasným ADIDASEM dle reklamy pro ženy neodolatelným, nahodil na sebe čisté hadříky a s tepem 300 úderů za minutu s nadšením klusal na své rande přes počítač.

 

Setkání na mrtvici

Tedy, myslel jsem si, že jsem hrdina, chlap statečný a protřelý, ale jak jsem se blížil k místu setkání, v těle jsem měl nějaké chvění, křeče z trémy a když jsem dorazil na místo, tak vzadu dole se daly štípat dráty. Koukal jsem kolem sebe, dle popisu a fota, co mi poslala, ji hledal v okolí, ale žádná lepá děva podobná té na fotu z netu tam nebyla. Jukl jsem na mobil… No jo, v záchvatu euforie jsem nějak přidal do kroku a dorazil asi o 10 minut dřív.

Přijde, nepřijde, přijde, nepřijde… Z mé letargie mě náhle vytrhl rázný hlas. Až teď, když zazněl, jsem pochopil, jak to ten Erben vlastně v té Polednici myslel. Hlas vichřice podoba.

„Ty jsi ten co mě psal?“

„Jo, jsem,“ špitl jsem a podal jí ruku na pozdrav. Stiskl jsem nataženou ručku jedné leklé studené ryby. Dáma mě sjela pohledem takovým jak ty od rentgenu na letišti, a rázně doslova štěkla:

„Tak čau. Kam půjdeme?“

„Psali jsme si, že si někam sedneme a popovídáme, tak já dám na tebe…“

Koukla se na mě takovým pohledem, že jsem se jí málem přiznal k daňovým nedoplatkům.

„Snad mě pozveš někam ty, ne? Když už jsem tu,“

Vyřešeno. Tak jsem sklapl podpatky, řekl si klid, třeba má ty dny, co ženy „milují“, a šli jsme si sednout do takové malé, ale příjemné hospůdky. Bylo odpoledne, každý byl už nabaštěn, napojen, znova zapojen v pracovním procesu, a tak hospůdka zela prázdnotou. Obsluhující dívčina se na nás přívětivě usmála a řekla milým hlasem:

„Prosím, vyberte si místa,“

„Tak kam si chceš sednout?“ potichu jsem se jí zeptal. Znova následoval přísný pohled a dáma na mě vyhrkla:

„No, přes celou hospodu já chodit nebudu!“

 

Krásný sen

Sedli jsme si hned na kraj u vchodu a já si v duchu představoval, jaké by to tu bylo hezké při korzování s ní pěšmo kolem stěn hospody – a tu babu nevrlou do nich zazdívat po částech. Ale pak jsem se usmál, řekl si, bude bašta, najíme se, popovídáme a uvidíme, co bude dál.

Co bude dál a bylo? To se dovíte, když myškou uděláte ťuk zde.