Jak snadno odhalit lháře? Poznejte 4 základní techniky
Vědět, kdy vám ostatní říkají pravdu a kdy lžou, je snem většiny lidí. Známe některé neverbální techniky, na které se ovšem nedá moc spolehnout. Co takhle poznat to jen díky tomu, že lháře posloucháte?
Od středověkých mučících nástrojů, jejichž použití vedlo spíše ke lhaní, jsme se jako lidstvo posunuli o pořádný kus dál. Jenže ani detektory, kreré měří tepovou frekvenci vyslýchaného, nejsou stoprocentní. Dají se ošálit a není k tomu potřeba ani speciální výcvik. Navíc připojit někoho na detektor lži nepatří zrovna k běžným komunikačním prvkům. Jak na to nepozorovaně?
O technikách, jak rozeznat lhaní toho bylo napsáno mnoho. Tuto tematiku popularizuje také americký seriál Lie to me, do češtiny přeložený jako Anatomie lži. Většina toho, co se běžně dočteme, počítá s tím, že lhaní má nekontrolovatelné neverbální projevy.
Neverbální projevy lhaní
Lhář má tendenci sahat si při vyprávění na nos. Nesedět v klidu, ale stále se ošívat. Jeho pleť by se měla měnit a být buď bledší, nebo červenější. Zkušenější lháři údajně schovávají své ruce, aby je neodhalila drobná nervozní gesta. Při lhaní si někteří lidé více olizují rty, častěji polykají a mění se i jejich hlas, který zní výrazněji. To kvůli potřebě dodat si na důvěryhodnosti. Některé zdroje pak tvrdí, že když neříkáme pravdu, tak se nedíváme druhému do očí. Jiné naopak tvrdí, že ano, protože si ověřujeme, jestli nám věří.
O neverbálních projevech lhaní víme tolik, že není velký problém dát si na tyto projevy pozor. Respektive, když už tohle musíte dělat, bylo by slušné nedělat to tak evidentně. Navíc se často stane, že se neverbálně projevujeme jako lháři, když se stydíme nebo zatajujeme jinou skutečnost. Třeba že se nám chce na toaletu nebo nás něco bolí.
Verbální projevy lži
Co může být snadnější, než nesledovat ruce nohy a obličej toho, s kým mluvíme, a prostě ho jen poslouchat? Zaměřte svou pozornost především na to, co dotyčný říká, a zkuste se zaměřit na tyto body. Uvidíte, že poznáte, jak na tom ten druhý s upřímností je.
- Vymazání sebe. Vzhledem k vině, kterou cítí kvůli tomu, že nemluví pravdu, máme při nepravdách tendenci mluvit o jiných, ale ne o sobě. Díky tomu se distancujeme od celé věci. "V téhle skříni se rozhodně neuklízelo posledního půl roku." Zní trochu jinak než: "Já jsem v téhle skříni neuklízel."
- V rámci viny se často projevuje nepřirozený sklon k negativitě. "Ten blbej úřad byl zase zavřenej. Úředníci jsou neochotní hlupáci. Omlouvám se, že jsem to nemohl vyřídit. Jak já ty úřady nenávidím!" Pokud váš partner není běžně takto negativní, rozhodně zpozorněte.
- Jednoduchost lži je dalším do očí bijícím signálem. Mozek má problém vytvořit komplexní lež. "S tou ženou jsem nespal!"
- I když lháři popisují stručně, mají tendenci používat delší a komplikovanější věty. Použitím zbytečných slov a nedůležitými faktickými detaily lež jakoby podporují. Jenže právě takovéto věty mohou znít dost šroubovaně.
Zůstaňte nad věcí
Není od věci uvědomit si, že i když denně slyšíme 10 až 200 lží, většina z nich je neškodných. Nejčastěji nám lidé lžou proto, aby neztratili tvář. Snaží se zkrátka vypadat lepší, než jsou. Časté je také zjednodušování věcí, abychom se vyhnuli zdlouhavému vysvětlování a obhajování vlastních postojů. Samozřejmě není od věci vědět, jak se věci mají a kdo má tendenci být více či méně upřímný. Ovšem na místě je i tolerance, ostatně nejdříve se podívejme do vlastního svědomí.
Ti nejlepší
Jednoznačně nejlepší strategií je jednoduše uvěřit vlastní lži. Zapracujte lež do svého příběhu tak kvalitně, že si na pravdu už ani nevzpomenete. Prožijte svou lež do nejmenšího detailu a uvědomte si všechny její následky. Podchyťte všechny možné nesrovnalosti a připravte se na otázky. Správný lhář ví, že zatahovat do lži další osobu není dobrým nápadem. Stačí nevinná poznámka a už se ví, kdo má dlouhý nos. A ještě jeden krok pro ty pokročilejši: Proč je nutné v téhle věci lhát? Nebylo by vlastně snadnější říct pravdu? Jsme slabí, líní nebo neschopní k upřímnosti k osobě, které lžeme, nebo je to zkrátka něco v nás samotných?
Tou největší lží je pak "milosrdná lež", kdy říkáme lidem to, co chtějí slyšet. Jenže právě tou nechráníme svého partnera, jak by ustálené pojmenování naznačovalo. Je to naopak projev naší slabosti. I tady jsou samozřejmě rozdíly. Říct nastávající matce, že vypadá jako balon, není moc hezké; tady se bude spíše hodit zachovat více taktu.
