Kočka do bytu? Nikdy! Nebo že by přece?
Můžeme si koupit nebo postavit dům, zařídit byt, ale stále ještě v něm něco chybí? Mnozí z nás trvají na tom, že k útulnému a domáckému prostředí je potřeba ještě něco: kočka. Kočka, která z domu udělá domov, kočka, která si k nám přijde lehnout, přede a je tak hebká, ale zároveň nám umí ukázat, že je to ona, která rozhoduje, kdy se chce nechat pohladit, kdy nás poctí svou náklonností. „Kočičí“ lidé toto chápou a právě proto tato zvířata tak milují. Jak jste na tom vy?
Většina rodičů – ať již milují zvířata nebo po jejich přítomnosti netouží – se jistě někdy setkala se žádostí svých dětí o pořízení čtyřnohého kamaráda. Někteří z našich potomků se spokojí s křečkem (což, upřímně řečeno není velká výhra, protože se často jedná o zvířata aktivní hlavně v noci, takže během několika týdnů vyvstává až nerudovská otázka „kam s ním“.
Ono spát v jedné místnosti s křečkem, který celou noc trénuje sprinty ve svém kolečku, je téměř nemožné). Pravdou je, že takové zvířátko chováme v kleci, tedy jím ovládaný prostor umíme jednoznačně stanovit. Zbytek bytu je pak náš. Pravdou ale je i to, že nejde o zvíře, které by svému chovateli jeho péči nějak výrazně oplácelo. Pokud tedy chceme dětem nebo i sobě pořídit společníka, jehož přítomnost budeme moci intenzivněji vnímat, přijde složité rozhodování: kočku nebo psa?
Kočičí a psí lidé
Argumenty máme každý svoje - „psí“ lidé oceňují lásku a věrnost zvířete, ti „kočičí“ zase obdivují nezávislost a samostatnost těch, které přijdou do domu a okamžitě v něm začnou bezostyšně a sebevědomě vládnout. Nesporným argumentem, který může rozhodnout o pořízení kočky, je její nenáročnost na venčení.
Zatímco chovatelé psů v šest hodin ráno pobíhají se svými miláčky za každého počasí po městě, majitelé koček se pomalu budí za zvuků kočičího předení, kterým jim paní domu jemně naznačuje, že je čas na snídani. Ano, je pravdou, že chov kočky není vždy tak idylický, nicméně popsaný rozdíl je pro mnohé rozhodující.
Kočku! Ale jakou?
„Dobrá tedy, bude to kočka,“ padne jednoho dne rozhodnutí a dětem i ostatním rodinným kočkomilům začnou svítit oči. Méně radosti mívají matky, hospodyně, pečovatelky o domácnost, v jejichž hlavách se v tu chvíli spustí varovný signál, který ne a ne utichnout. „Chlupy na kanapi, chlupy na podlaze, chlupy v kuchyni, kočičí chlupy úplně, ale úplně všude...“ I z toho problému je ale možné najít východisko, a tím je správný výběr pořizovaného plemene. Které kočky nás tedy zbaví větší části popisovaných starostí?
Sphynx
Asi první, co většinu lidí v takové chvíli napadne, je myšlenka na kočku, která chlupy nepouští z jednoduchého důvodu – žádné nemá. Takové zvíře samozřejmě existuje a dokonce ani není ve zdejší kočičí populaci zastoupeno tak málo, jak by se mohlo zdát. Jedná se o plemeno sphynx, k němuž si ale vzhledem k jeho podobě mnozí musí hledat cestu trochu déle. Pokud se rodina smíří s myšlenkou, že se nebude mazlit s živým plyšákem, ale se zvířetem bezsrstým, asi není o čem dál přemýšlet. Jde o zvířata, jejichž předkové byli známí již v aztéckých dobách, jako plemeno však byl sphynx uznán teprve poměrně nedávno, v roce 1988, a to nejprve v Americe a později i v dalších státech světa.
Sphynx je plemeno velmi společenské, zvířata o samotě strádají dokonce až do té míry, že mohou onemocnět. Není tedy vhodné pořizovat si je v případě, že jeho budoucí chovatelé často a dlouhodoběji pobývají mimo domov. V takovém případě je vhodné pořídit kočky dvě, aby si mohly vzájemně dělat společnost. Velmi dobře se ale snesou a sžijí i s dalšími zvířaty v domácnosti, včetně psů. Jedinci tohoto plemene jsou nekonfliktní, rádi si hrají a jen opravdu málokdy se proti něčemu ohrazují pomocí drápků.
Jsou proto vhodní i k dětem (a s ohledem na absenci srsti samozřejmě i pro alergiky). Protože zvířata tohoto plemene nemají srst, odpadá samozřejmě nutnost jejího kartáčování. Naopak je ale potřeba připomenout, že se chovatelé sphynxů musí připravit na koupání svého svěřence, a to přibližně ve čtrnáctidenních intervalech. Bez takové péče začne pokožka zvířete zapáchat, je mastná a kočce takový stav rozhodně neprospívá. Velkým ulehčením je ochota těchto koček koupel podstupovat. Nemusíme se tedy obávat, že v konci kočičí lázně bude koupel zbarvena doruda krví poškrábaného chovatele.
Kartouzská kočka
Trváte na tom, že chcete kočku „celou“, tedy i s chlupy, a navíc byste si přáli, aby zůstávaly v co největší míře tam, kde jsou žádány - na jejím těle? Pak je tou nejlepší možnou volbou kočka kartouzská. Pro její barvu si ji mnozí pletou s ruskou nebo britskou modrou kočkou. Chovatelé kartouzaček ale svoje miláčky od těch výše jmenovaných bez problémů odliší již jen vzhledem k tvaru hlavy, stálému „úsměvu“ a tvaru i barvě očí. Právě okouzlující medově zlaté až oranžové oči jsou pro kartouzské kočky příznačné.
Kartouzské kočky pocházejí z Francie, kde byly jako plemeno vyšlechtěny kartuziánskými mnichy. Traduje se, že právě odtud pochází také jejich tiché chování – kartouzská kočka se jen málokdy snaží prosadit hlasem, ačkoliv mňoukat samozřejmě umí a v případě potřeby se také ozve. Jde o zvířata velmi přizpůsobivá, kterým nedělá problémy ani změna prostředí. Jsou tedy ideální i pro rodiny, které například odjíždějí na víkend a chtějí si kočku vzít s sebou. Problém nemají ani s ostatními zvířaty, jimž většinou začnou velmi brzy vládnout. Na rozdíl od zmiňované ruské kočky nejsou tak aktivní, nedosahují ale pohodlnosti koček britských.
Jak již bylo uvedeno, kartouzské kočky jen velmi málo línají. Proto je i péče o jejich velmi hustý a vodu odpuzující kožich poměrně nenáročná – stačí pročesat jednou v týdnu. Koupel, na rozdíl od sphynxů, rozhodně nevyhledávají.
Thajská kočka
Třetím z plemen, které lze doporučit chovatelům, obávajícím se o čistotu své domácnosti, jsou kočky thajské. Jak je zřejmé již z názvu, místem jejich původu je právě Thajsko (dříve Siam). Ačkoliv jde o plemeno s dlouhou tradicí, v České republice jsou jeho zástupci teprve krátce. Jedná se o kočky velmi tolerantní, inteligentní a samostatné, které se bez problémů vžijí do rytmu života své rodiny, umí vycítit náladu svých chovatelů a přizpůsobit se jí. Pokud se budeme thajské kočce dostatečně věnovat, je schopná se díky své inteligenci naučit i mnoho povelů, dokáže aportovat a osvojí si i mnohé další dovednosti. Je možné ji poměrně snadno naučit na venčení na vodítku.
Plemen koček je samozřejmě nepřeberné množství a tato tři vybraná můžeme brát jako základní inspiraci k výběru toho nejideálnějšího právě do vaší rodiny. Je přece dokázáno, že soužití se zvířaty zlepšuje kvalitu života, uklidňuje, zbavuje stresu (pokud se tedy právě nesnažíte zaretušovat poškrábanou část kanape) a učí děti zodpovědnosti. Řekněte sami – nestojí to za zamyšlení?
