Má sestra spáchala sebevraždu. Nikdy si to neodpustím
Ten den se mi k ní jít nechtělo. Odkládala jsem to, až poklidím, až uvařím. Když jsem ji našla, už se mi ji nepodařilo oživit. Přišla jsem pozdě. Nikdy si to neodpustím. Přestože je to už pár let, nikdy se nesmířím s tím, co se stalo.
Sestra byla vždy trochu nevyrovnaná a nervózní. Ale vše skrývala za maskou suverénnosti. Byla prostě svá, jak se o ní říkalo. Pak potkala svou osudovou lásku. Dala do ní vše, co měla, celé srdce a celou svou životní sílu. Strašně moc se těšila na dítě, ale otěhotněla až když už to pomalu vzdávala. Nakonec se postupně narodily dvě děti.
Hned po prvním dítěti začal ten známý kolotoč, ze kterého je na zbláznění každé druhé matce. Věci nešly tak, jak by si přála. Chtěla být skvělou matkou, postarat se o velký dům se zahradou, neztratit přehled o dění ve světě, učit se cizí jazyk, stýkat se svými přáteli, dobře vypadat a být dobrou manželkou. Nešlo to, byl to každodenní boj. V manželství postupně začalo docházet k odcizení, které vyvrcholilo odchodem manžela k jiné ženě.
U sestry propukly deprese. Prošla několika pobyty v psychiatrické léčebně, ale nic ji nedokázalo vrátit k normálnímu životu, její srdce bylo navždy zlomené, utýrané a zničené. Jen děcka ji držela jakž takž při životě. Místo zlepšování stavu však u ní došlo k rozvoji bipolární poruchy.
Kdo nezažil, nepochopí. V manické fázi této nemoci je ten člověk nesnesitelný, hodlá uskutečnit nemožné věci, mluví nesouvisle, ztrácí soudnost, utrácí peníze, je nesmrtelný. V tom období se rozhádala s celou rodinou, nikoho z nás neposlouchala, obklopila se pochybnými existencemi, nepouštěla nás k sobě.
Po nějaké době se takový člověk propadne opět do depresí, není schopný normálně fungovat. Když už se nebyla ani schopna postarat o děcka a dostal je do péče exmanžel, ztratila i tu poslední motivaci žít. Její vyhublé tělo jen polehávalo a její nemocné myšlenky se toulaly po imaniginárních světech. V jejích očích bylo vyhaslo, nekonečné smutno a strašná bolest.
Když si nakonec uvědomila, že je nemocná těžko léčitelnou chorobou, ukončila to trápení vlastní rukou.
Není den, abych si na ni nevzpomněla a neptala se sama sebe, jestli to tak muselo skončit. Jsou dny, kdy pod tíhou životních ran rozumím té strašné bolesti, kvůli které pro ni bylo lepší odejít. A pak jsou dny, kdy vidím její dvě děti a zlobím se, že je tu nechala. Že nás tu všechny nechala. Ani tato slova nedokážu napsat bez slz v očích.
Lidé mi říkají: Netrap se tím, co se stalo, nemohla jsi tomu zabránit, nemohla jsi udělat víc. Ale jestli je to skutečně pravda, to mne bude pronásledovat celý život. Jestli jsem jí dokázala dát dostatečně najevo, že mi na ní záleží, že se na mě může spolehnout, že ji mám ráda a že na to není sama. Už se to nedozvím. Pokud někoho takto nemocného v rodině máte, dávejte mu najevo svou lásku. Je to nesmírně důležité pro něho, ale i pro vás.
