Mňau aneb jak si kočky ochočily člověka. Dobře věděly, jak na to
Kočky si člověka ochočily již před více než devíti tisíci lety. Ale samozřejmě že to není omyl, jednak oněch devět tisíc let potvrzují odborníci a za druhé to samozřejmě byly právě kočky, které se rozhodly, že pro ně bude soužití s člověkem prospěšné a dovolily mu, aby jim začal sloužit. Jako komunikační prostředek pak zvolily jinak pro ně v dospělosti nepřirozený zvuk – mňoukání.
Asi jen málokterý z chovatelů koček by si po prvních měsících soužití se svým kotětem mohl myslet, že je to on, kdo je pánem situace. Rozhodně ne. Jsou to kočky, které určují čas na hraní, jsou to kočky, které mu dovolí (nebo také ne), aby je pohladil, pochoval.
Stejně tak kočka velmi často určuje rozvržení prostoru bytu, které bývá jednoduché a prosté: „Tak tady to všechno je teď moje.“ A chovatel má radost, že se kočka zabydlela, že je spokojená. První a také poslední pokusy o vymezení jakýchkoliv zákazů nebo omezení končí velmi záhy. Ještě má někdo pocit, že jsou to kočky, které jsou v takovém vztahu ty ochočené?
Domestikace na dvou místech světa
I přes to všechno sahá soužití člověka s kočkou, jak již bylo uvedeno, hluboko do historie a má svoje opodstatnění. Podle výsledků rozborů DNA, provedených v různých oblastech světa, vědci dokonce zjistili, že k domestikaci koček došlo hned na dvou místech, a to nejprve na území současného Turecka a potom také v Egyptě, kde se dokonce staly zvířaty posvátnými. Odtud se pak jejich obliba rozšířila po celém světě. Čím si to ale zasloužily?
Užitek pro všechny
Jak se dá předpokládat, užitek ze soužití člověka s kočkou musely mít obě strany, a také to tak bylo. S rozvojem zemědělství a ukládání většího množství obilí a dalších produktů na jednom místě bylo nutné bojovat proti všudypřítomným hlodavcům a v tomto boji byly právě kočky více než úspěšné.
Zvířat, které jsou pro člověka užitečná, je ale mnohem více, přesto nejsou tak rozšířená v domácnostech, nemáme k nim tak blízký a ochranitelský vztah. Dnes už po nich většinou ani žádnou faktickou „práci“ nechceme. Jejich úkolem je dělat nám společníky. Jak toho dosáhly?
Kočky to pochopily
„Divoké kočky vydávají mňoukavý zvuk jen jako mláďata, ale po domestikaci si tuto schopnost zachovaly až do dospělosti,“ vysvětluje biolog Stanislav Komárek, který také dodává, že mňoukání je ve své podstatě velmi podobné zvukům, které vydávají novorozenci a malé děti. Kočky za dobu svého soužití s člověkem správně vytušily, že právě tyto zvuky ve většině jejich ochočených opečovávatelů vyvolají ochranitelský pud, zvednou je z křesla, aby se došli podívat, co jejich čtyřnohému příteli chybí.
Mňoukání je tedy v podstatě určitým druhem „citového vydírání“, mířícího na základní lidské instinkty, založené na základních principech zachování lidského rodu. Kočky se tak zcela vědomě povýšily na tvora, který těmito impulzy umí manipulovat a dosáhnout tak svého. Kočky se doslova vmňoukaly do lidské přízně a nám to rozhodně není nepříjemné. Není právě toto nezvratitelný důkaz kočičí inteligence a do určité míry i převahy nad pánem tvorstva?
Domluvíme se s cizinkou?
Kočky jsou chovány prakticky po celém světě. Pokud tedy pojedete jako turisté do blízkých i vzdálených zemí světa, je téměř jisté, že se tam s nimi setkáte. Je proto dobré znát správné oslovení, kterému budou rozumět. České či-čí totiž samozřejmě není mezinárodním citoslovcem. Například v Německu jsou kočky zvyklé na volání miez- miez, ruské zase nejspíše zaujme kis-kis. Pokud se vydáte dále na východ, je dobré vědět, že Japonci svoje miláčky oslovují shu-shu a Číňané mia-mia. Anglické kočky zaujmete citoslovcem puss-puss, podobně jako holandské (push-push).
Čtyřnohé Francouzky dávají přednost oslovení minou-minou, Italky jsou zvyklé na miciu-miciu a izraelské kočky nejspíše přijdou, uslyší-li ps-ps. Našim kočkám je od kotěte vštěpováno ono známé či-čí, na které, pokud samy chtějí, také většinou slyší. Nebo jinak - slyší je prakticky vždy, ale dobře vědí, že je jen na jejich rozhodnutí a dobré vůli, zda nám prokáží tu čest a nechají se vyrušit ze svého zaslouženého odpočinku po celodenním spánku.
