Paní nerozhodná, která ví, co neví…

V seznamovaní je vánoční čas, pokud máme na seznamování vůbec čas, doslova stvořen. Najednou máme čas na procházky, setkávání, posezení, a tak šance vytáhnout protějšek na setkání jsou velké.

Asi to máme zakódované v tyto dny nebýt sami. Někdo toho využije, někdo zas zneužije, ale o tom je ten život. Jako třeba jedno setkání v tento čas, které není vymyšlené, ale naprosto čerstvě prožité.

 

 Do myšlenek co spáchat ve svátečních vánočních dnech, kdy je člověk sám, drze zazvonil jeden telefon od dámy ze seznamovací agentury, kam jsem kdysi vlezl. Tak holka, povídej, val to do mě za tepla. Já to přežiju. Valila. Prý hledá pro sebe protějšek a vše okolo toho a jediný důvod, proč jsem řekl dobrá, sejdeme se zítra v restauraci tam a tam, byl ten, že byla ze stejné části města a dokonce bydlela i poblíž ulice, kde jsem bydlel. Takže se ve mně probudila šílená zvědavost, zda se my dva známe. NEZNALI.

 

Přišla dáma, oblečená přesně tak, jak se mi do telefonu popsala, abychom se poznali a nehledali se v davu lidí kolem nás. Formálně jsme se představili jmény.

„Roman, těší mě.“

„Jindra, taky mě těší.“ Šli jsme na tu seznamovací kávu. Sedli jsme si ke stolečku, jenže já měl pořád hlavu plnou vánoc, a tak jsem jí nechal úvodní slovo. Ptala se, kde bydlím, kolik mám dětí, zda jsem rozvedený a hlavně kde dělám a co tam dělám. Málem jsem vyprskl: „v technických službách.“ A jak to ze mě tahala, zhoupl jsem se na židli, až jsem málem přepadl přes stůl do jejího vrásčitého dekoltu a rovnou jsem to na ni vybalil.

„Jindro, a co ty hledáš? Jaký by to měl být chlap? A to jsi nenašla za tu dobu, co jsi sama, nikoho?“ Pak už jsem seděl s pusou dokořán tak, až se servírka přiběhla zeptat, zda nemám hlad.

 

„Podívej, já měla sice pár chlapů, ale nic pro mě. Až jsem poznala jednoho pána na dovolené,“ a začala popisovat, jak byl úžasný, krásný, slušný, ale měl jednu vadu na kráse. Byl bohužel ženatý. Miloval ji na první pohled jako ona jeho, věděli, že si jsou souzeni od začátku, kdy se poprvé viděli, no srdcervoucí love story.

 

„Jejda, holka, to je smůla, co?“ pomyslel jsem si. Jindra mlela pantem dál. Milovala ho z celého srdce, on ji taky, volali si, na netu si psali romány, jak se milují, ale kromě toho spolu nic víc neměli. On na ni zkrátka neměl čas. Práce, rodina, manželka. On, pan božský, měl údajně hotel někde v Jizerkách, kde se poprvé poznali, a pořád neměl čas na nic. Už jsem nevydržel být zticha a zeptal se Jindry:

„A to ti to nevadilo si jen psát, vědět, nebo vlastně jen tušit, jak se milujete, a nesetkávat se?“ Jindra na to odpověděla pro mě nepochopitelnými větami: „Nevadilo. Nechtěl mi ublížit, protože byl na úrovni a vážil si mě. Neměl stále čas na náš vztah kvůli jeho práci, a tak mi jednou napsal, že mě nechce nadále držet v naději na setkání a končí se vším. Měl hodně práce kolem hotelu a i nějaké problémy v rodině.“ Copak, pomyslel jsem si zase. Že by mamina přišla na to, jak je hošan aktivní jinde?

 

„No, a tak jsme s lítostí vše, co se úžasným vztahem na dálku dá nazvat, ukončili,“ dodala Jindra. Velice rychle jsem pochopil, že na něj stále myslí a ten vyvolený, co by ji chtěl, a ona jeho, musí mít ty přesné kvality a jednání jako on, pan dokonalý.

 „A našli, našli, rádcové moji?“ zeptal jsem se.

„Prdlačku našli rádcové,“ naštvaně odsekla Jindra. „Nenašli. Asi už vím, že nenajdu, a tak nějak ani vlastně nevím, zda vůbec ještě chci najít. Protože pořád věřím, že on se ke mně vrátí a bude mě chtít.“ Odmlčela se a já si řekl: „Jejda, takhle blbí jsme byli v sedmnácti letech.“ Pak jsem zažil vrcholnou scénu našeho krátkého setkání při kávě.

 

Jindra se na mě podívala, napila se doušku kávy, šálek decentně položila na talířek pobryndaný od toho, jak se jí rozrušením klepala ruka, a zcela vážně, pomalu a důstojně pronesla tyto věty, co mě fakt rozhodily tak, že jsem nevěděl, jak to vlastně myslí.

„Víš, já vlastně nevím, co a koho hledám. Ale přesně už teď vím, že nepřestanu hledat, dokud to nenajdu. A až to najdu, ale nevím, co, tak to bude ono a já přestanu hledat. Mám hodně kamarádek, koníčků i zájmů, a tak vlastně ani nehledám nikoho. Neměla bych pro něj čas. Mně stačí se takhle setkávat a on ten den vždy uteče.“

 

Po tomto projevu mně v kebuli vyskočila vzpomínka na dobu, kdy jsem pracoval s jednou mladinkou pracovní sílou ve věku 24 let. Hezká holka a moc chytrá. Smrtelná kombinace pro chlapa. Byla sama, měla své zájmy jako fitko, in-line, kolo, tanec, kulturu všeho směru, byla společenský typ. Brouzdala stále po netu, po seznamkách, chatech, snad ve všem, kde se co šustlo.

 

Každý den měla v mailu plno vzkazů od svobodných, ale i ženatých, nepochopených, opuštěných, rozvedených mužů a jinochů, co z ní byli vedle jak ta jedle. Ona totiž uměla hezky psát a věděla, jak na ně. Její profilové foto bylo fakt dost dobré a pánové z toho byli mimoňi. Zvali ji na setkání, posezení – a Monča na taková setkání a posezení chodila. Ráda chodila. A jak. Každý den s jiným… Na toto jsem jednou zvědavě reagoval dotazem:

„Moniko, to vás baví takhle hledat?“ Monča po mně mrkla a odpověděla:

„Ale já nikoho vážně nehledám. Po práci si odskočím domů, odpočinu si chvilku, pak jdu s nimi na véču, do divadla, do kina, na procházky po městě a okolí, v sobotu a v neděli nějaký ten výlet, občas mi koupí, co se mi líbí, ale večer hezky odvoz domů. A když už moc tlačí na pilu, chce víc nebo ke mně jít na noc, dostane padáka. Víš, kolik peněz ušetřím? Jídlo, pití, kultura zadara, milé dárečky co potěší, no neber to. Když jsou blbí, tak jsou blbí.“

    

Jó, naše Monča, ta to měla tenkrát zmáklé všechno dokonale. S Jindrou jsme se rozešli asi za hodinu sezení u kafča a povídání, které bylo pro mě už o ničem. Tahle ženská mi Monču v tom, co hledá a nehledá, dost připomínala.

Akorát Monča byla 24letá mladice, zatímco tahle Jindra vypadala proti ní skoro o 100 let starší než vesnice Stadice.