Pozor na gesta: hovoří upřímněji než slova. Naučme se je ovládat a zvítězíme
Není žádným tajemstvím, že slova, která vypustíme z pusy, jsou jen malým podílem toho, co všechno svému protivníku nebo spoludiskutéru sdělujeme. Značnou část pak představují gesta, pohyby očí a mimika obličeje obecně, stejně jako postoj a mnohé další - zkrátka tak zvaná nonverbální komunikace. Kdo ji umí zvládat, má proti ostatním velkou výhodu. Jak na to?
Představme si, že slova, tedy to, co konkrétně říkáme, jejich obsah, představuje pouhých 7 % celkového sdělení, jež je možné z našeho projevu vyčíst. Jsou tedy samozřejmě důležitá, ale stejně a dokonce i mnohem více záleží také na ostatních momentech, jako jsou právě gesta, způsob, jakým sedíme, a odborníci na nonverbální komunikaci dokáží také mnohé vyčíst i z drobných záchvěvů svalů v obličeji, kterých si běžně ani nevšimneme a hlavně je jen velmi těžko ovlivníme.
Jak na to?
V ideálním případě může být řeč těla naprosto v souladu se slovy, která jsou vyslovována. To se stane v momentě nenucené a přirozené komunikace v prostředí, kde člověk nemusí hrát žádnou roli - snad v rodině, v partnerském vztahu, mezi přáteli. Potom není nutné hlídat gesta a mimiku. Jestliže ale plníme určitou společenskou roli, která nám není tak docela přirozená, bývá v této oblasti určitý problém. Kdo v takovém případě dokáže nonverbální komunikaci co nejlépe ovládnout, vědomě používat a pracovat s ní, mívá oproti svému konkurentovi nebo oponentovi velkou výhodu. Nejenže dokáže „přečíst“ jeho gesta, ale pomocí těch svých často dokáže dosáhnout svého záměru, aniž by si to jeho protivník uvědomil.
První vteřina prozradí hodně
V nonverbální nebo chceme-li mimoslovní komunikaci samozřejmě záleží již na setkání, na podání ruky. Sebevědomý člověk podá a tiskne ruku pevně, ale ne dlouze. Vláčné podání ruky rozhodně nikomu není příjemné, ale stejně tak působí hrubě a zbytečně agresivně i dlouhé třesení rukou v tak pevném sevření, které až bolí. Platí tedy, že všeho moc škodí.
To ale není jedinný moment, který se váže k podání ruky. Ruka, kterou svému protějšku nabízíme, by měla směřovat malíkovou hranou kolmo k zemi. Pokud bychom podali ruku dlaní k zemi, vyjadřujeme tím svůj pocit nadřazenosti, a naopak dlaň otočená vzhůru naznačuje podřízené postavení. Ani jeden způsob není ideální - chceme přece například na jednáních komunikovat jako rovný s rovným.
Maminka říkala "nehrb se"
O postoji při komunikaci by se dalo diskutovat dlouhé hodiny. Budeme si ale pamatovat alespoň to, že právě toto gesto prezentuje naše sebevědomí. S člověkem, který svým shrbeným postojem dává jednoznačně najevo svoji nejistotu, nedůvěru sama v sebe, nebudou ostatní jednat s patřičným respektem, který si třeba názory a vědomosti dotyčného zaslouží. Pokud je nebudeme umět „prodat“ se vzpřímeným postojem a vztyčenou hlavou, nedokážeme jim dát tolik váhy a důležitosti, jak by si zasloužily.
Ani agresivita, ani obrana
Neméně důležitým prvkem mimoslovní komunikace jsou samozřejmě gesta, která by měla být přirozená a odpovídající situaci a prezentovaným myšlenkám. Politici procházejí (nebo by měli projít) důkladným školením, v němž jim odborníci radí s mimikou tváře i gest, která vzbuzují důvěru, dodávají na síle argumentů a dokáží přesvědčit. V běžném životě bychom si ale měli alespoň zvyknout nepoužívat tak zvaná obranná gesta, jako jsou založené ruce, případně ukazování na osoby namířeným prstem. To nejsou gesta, která působí klidným a vyrovnaným dojmem. Naopak pozitivně působí pohyby rukou, otočené dlaněmi vzhůru, klidné pokynutí rukou, kterým můžeme nahradit agresivně namířený ukazováček a podobně.
Usmějte se, ale upřímně
Jestliže potkáme člověka, s nímž budeme komunikovat, měli bychom se s ním přivítat úsměvem, který ale nastane až po očním kontaktu. Chodíme-li na párty soustavně s pusou zkřivenou do úsměvu, nemůže dotyčný člověk tušit, zda úsměv patří jemu nebo někomu jinému. Stejně tak v průběhu hovoru se snažíme navazovat oční kontakt, nikoliv upřeným zíráním do očí, které ostatní velmi rychle znervózní, ale s přirozeným zájmem. Pokud možno bychom si neměli v průběhu hovoru mnout tvář, což je gesto, které značí jak nervozitu, tak často i zastíranou lež.
Přirozeně a klidně
Nejvíce o nás napoví klid a přirozená rozvaha, s jakou na veřejnosti vystupujeme. V místnosti se nejprve rozhlédneme a potom se můžeme vydat například k volné židli, abychom usedli. Není třeba vyběhnout hned ode dveří jako na závodišti. Je dobré dát najevo, že nás případně obsazená židle opravdu nevyvede z míry, protože jde o záležitost pro vás snadno řešitelnou. Ostatně - je to pravda. Ani v hovoru není dobré hovořit rychle až překotně, jako bychom měli jen několik sekund času. Klidným a vyrovnaným projevem dáme protějšku najevo, že jde o důležité sdělení, kterému je třeba věnovat dostatek času - a pokud to nestihneme probrat nyní, určitě se k tomuto zajímavému tématu brzy vrátíme. Pozor ale, abychom naopak svoje proslovy neprotahovali zbyečnými dramatickými pauzami nebo chvílemi ticha, které poskytujeme posluchačům na pochopení sdělení. Takový proslov bude brzy nudit.
Upravený vzhled zmůže mnohé
Na vysoké škole studenti často před odchodem na zkoušku využívají pravidlo „Čím hůře připraven, tím lépe upraven“. Mají pravdu a neplatí to jen u zkoušky. Již první dojem zmůže mnohé. Oděv odpovídající situaci, pečlivě upravené vlasy, vousy a v případě žen a dívek také decentní make-up, podtrhující krásu a výraz obličeje pomohou navodit příjemnou atmosféru, v níž se snáze jedná i uspěje u zkoušky.
