Předvánoční překvapení, aneb zázraky se dějí 2. část (povídka ze života)

Touto cestou jsem se vydal v předvánočním čase též. Nevěřil jsem, že bych nějak uspěl, ale náhoda chtěla, a už jsem si domluvil setkání u koně, a světe div se, konečně jedna žena, co měla čas, a dokonce i přišla. Myslel jsem si, že mě po těch různých eskapádách v seznamování přes internet nic nezaskočí, ale Petra, jak se dotyčná jmenovala, měla navrch. Neb v záplavě slov, co na mě chrlila, se zasekla, ztichla, a ihned vypálila otázku, že jsem si málem sedl na chodník.

Otázka na tělo.

„A co si něco koupit na mls a zajet k Tobě domů. V tomhle se nedá nikam jít. Co Ty na to,“ vyhrkla ze sebe Petra.

„Jako ke mně?“ Optal jsem se nevěřícně.

„No k tobě domů, vidíš problém? Já ne.“ Teda, já jí žral v té otevřenosti doslova do posledního chlupu.

Kruciš. Pořád si to tak nějak představuji s nějakou doma, v klidu, bez hotentótů  turistových v okolí u stolu kolem, a když to přijde, jsem s toho jelen Větrník.

„No tak jo, ale já mám doma…“ Sakra co mám doma? Místnost a kuchyň, ale co v ní… Bordel. Nádobí, konvice, jejda, ani nevím, co mám doma. Tak jsem řekl, že nemám nic. Chudý, sám a opuštěn.

„Nevadí, koupíme pití, jídlo a bude to.“ Kruci to je fofr, pomyslel jsem si. To bude jízda, Romčo, abys to, kluku jeden, přežil, řekl jsem si v duchu. Na Chodově jsme nakoupili zákusky a Petra slavnostně vstoupila do mého, no mého, pronajatého bytu.

 

Ideální bylo, že jsem tam byl pánem já, i když ze tří místností jsem měl plně zařízenou jednu, ale útulně a kuchyň byla vybavena.

„No vidíš, myslela jsem, že jsi na tom hůř. Tak šup, kde máš konvici, uděláme si kafčo a zatím dej na talíř ty dorty.“

Stalo se.

Pořád jsem z ní byl vyjevený. Tak to je snad sen, ne? Jiříkovo vidění proti tomu hadr. Sen noci svatojánské. Nebyl.

Byla to jen čistá realita. Seděli jsme na posteli opřeni o zeď, tlačili jsme poživatinu do sebe a mezi mlaskáním jsme se i bavili tak říkajíc o všem, co nás baví, odkud jsme atd.

    

Petra byla rozvedena, měla dcerku, žili spolu u rodičů v baráku, má svou práci ráda a hledá k sobě chlapa, co se jí nebude cpát do bytu, ale tak nějak aby si spolu užívali vše v životě v dobrém i zlém a čas ukáže, co dál. Doslova můj scénář. Do té doby, než jsme se dostali na téma koníčky a zájmy. Tam jsme narazili na jisté blokace.

 

„Hmmm,“ mlask. „A jezdíš na kole?“ domlaskala Péťa a hodila po mě tuhle pro mě šílenou otázku na tělo.

„Jo holka, kdysi, tak do 16 let, pak už jsem si čuchl k benzinu a bylo po kolu.“

„No já taky nejezdím, ale občas si vyjedu s partou a těch 30-50 km si dáme.“ Málem jsem se udusil dortem a hned jsem se pocintal. Jak tohle mě krásně jde…

„Cože? Kolik? Já bych umřel po 10 kilometrech.“

„Ale neumřel. My jezdíme takhle každý víkend a je to paráda. Teda když je hezky.“

Nípal jsem se vidličkou v zákusku a viděl jsem v něm v duchu obraz toho, jak mám přivařenou prdel k sedlu, jsem zapíchlej někde ve stráni i s kolem do stromu, kolem samá auta s majáčky, vrtulník nad hlavou a Nova si mě točí jako šot do večerních zpráv.

Další pohroma následovala. Bydlení.

„To tu chceš jako trvale takhle?“ Máchla rukou kolem sebe a fíííí, kus šlehačky přistál na stole. Hezký zásah. Začali jsme se tomu doslova chechtat jak malí kluci.

„Ne, to jen na záchyt, odpich a hurá do vlastního. Teď přes tu zimu se mi nechce něco někde hledat, nechám to na jaro.“

 

„A co Ty, jak Ty si žiješ? Neboj, cpát se Ti do kvartýru rozhodně já nehodlám,“ zvídavě jsem nahodil udičku tak,aťse ukáže také.

„Já? Tak nějak spokojeně žiju u našich. Ale chci najít někoho, ke komu se nastěhuji. Ale rozhodně ne do paneláku. Představa 4 stěn, sousedi za nimi, vše je slyšet, ble, jedině baráček.“

„Tý brďo, ale tohle asi u mě nehrozí, Péti.“

„Já vím, ale prima kamarádi můžeme být, ne?“

„No to rozhodně jo,“ podotkl jsem a na důkaz toho jsme si cinkli colou. Jak jinak.

 

Petra nakonec přespala u mě.

Celou noc byla hezky rozvalená po celé posteli, vedle ní na zemi jsem se válel já a mě se na té rovné podlaze docela dobře i chrupalo. Budu to asi muset s ní aplikovat častěji. Ráno jsem Petru vyprovodil na stanici MHD a už jsem si myslel, že takový tvor co jsem já, s tím, co mám, rozhodně takovou ženskou, jako byla Petra, nebudu zajímat. Jak já se pletl.

Zajímal. Volali jsme si častěji a častěji, scházeli se a byli jsme jak dvě hlásné trouby. Co na srdci, to jsme si řekli. Radili se co dělat, co by udělala v jistých případech ona, či já, občas se i navzájem poslali někam, ale s dávkou humoru.

 

S Petrou jsme od té doby něco, něco, jak bych to nazval, sakra, něco jako dvě vrby. Když má problém… Pip pip Skype a už to rozebíráme. Když já mám problém nebo chci radu, pip pip a pere do mě rady taky. Ona řekne svůj ženský názor na vše, já zase chlapský, a národe div se, ono to fakt i funguje.

Někdy nestranný pohled a názor na věc, kdy člověk není zatížen detaily a v mysli se mu nehoní to co by, kdyby, možná asi, jak…. tak takový názor, plácnutí slova, najednou vše vyřeší, či napoví tu správnou cestu.

Takového parťáka bych přál všem.

 

 

Je to fakt úžasná věc a pocit vědět to, že tam někde je někdo, komu se můžeš vykecat absolutně ze všeho, co máš na srdci. S problémy, starostmi, názory, nápady, ale i s kravinami, co nás napadnou. Snad zůstaneme i nadále takoví kamarádi, jako jsme doposud.

 

Díky, Petruš, že jsi.

(začátek tohoto příběhu)