Předvánoční šílenství může přinést i smrt

Statisticky je dokázáno, že počet sebevražd, pokusů o ně se rapidně zvyšují s příchodem vánočních svátků a nového roku. Především jsou ohroženy skupiny lidí mladého věku, ale hlavně ta skupina, kde se v průběhu roku událo něco velice osobitě zlého. Rozchod, úmrtí, rozvod, ale někdy k tomu stačí i přestěhování do nového bydliště, nové práce, bez známých, kamarádů a znalosti okolí.

 

Je to v nás.

Od dětství jsme se vždy těšili na vánoční svátky. Rodina se sejde pohromadě k štědrovečernímu stolu, popovídá se v klidu, vnímá se doba klidu a vnitřně každý cítí napětí z toho, co dostane pod stromek za dárky, ale hlavně i zvědavost, jak jeho dárky potěší ostatní. Zda se trefil s výběrem, zda se to bude líbit a při tom nikam nepospíchat, neshánět, nemyslet na zítřek … co udělat, co stihnout…  Oáza klidu a míru.

 

 

Ale co osoby osamocené, co oni?

Ráno vstanou, nikdo na ně nepromluví, nikdo na nic nereaguje a ticho kolem nich není to, co by člověk stále chtěl mít. V rádiu, v televizi, ale hlavně na veřejnosti.  Všude se připomínají nastávající vánoční svátky. Reklamy, hudba, vánoční osvětlení… To vše vyvolává nostalgické vzpomínky, co kdysi bylo a nejde už to vrátit. Vzpomínky na lidi, kteří jsou buď daleko, nebo koukají na ten ruch ze shora…

Pokud se ale člověk v tomto myšlení uzavře do sebe, pořád si promítá a připomíná to, co bylo, dostane se do fáze, kdy ztratí o vše zájem, chuť něco měnit.  Dostane nechuť někam jít, zúčastnit se akcí kde jsou lidé a vlastně se dostane do stavu, kdy vše normální začne jiným závidět.

Proč zrovna oni jsou v pohodě, proč oni se těší na vánoční svátky a on či ona toto neprožije? A v tu chvíli nastupuje ruku v ruce se závistí zloba a nenávist na okolí. Myslí na to dennodenně, nespí z toho, myšlenky jen pořád v minulosti a nastává migréna, stres, bolesti těla. Začne cesta dlážděná prášky, antidepresivy, a to rozhodně není cesta, po které by člověk měl jít.

 

Pak nastane otázka. Proč tu vlastně jsem.

A to už je krůček k tomu, aby člověk udělal, jak se říká, tu největší blbost v životě. A při tom, když se člověk doopravdy zamyslí, je jednoduchá cesta z toho všeho ven.

 

Chuť na změnu.

Vždy, když si řekneme, že my jsme ti nejnešťastnější… Nevěřte tomu. Kolem nás je daleko víc lidí na tom hůře než zrovna my. A přesto se baví, těší se na každou maličkost. A víte proč? Protože to, co se stalo, už nikdo ničím nezmění, nevymaže, jelikož to už bylo. Dnešek je dnes a je jen a jen v naší moci, jak se zítřkem naložíme.

Spousta lidí, hlavně ve velkých městech, jsou sami. Víme o nich, nebo se i dokonce na chodbách domů, kde bydlíme, zdravíme, občas prohodíme pár slov a zavřeme za sebou dveře. Ale co například navrhnout vánoční setkání, popovídání, zkrátka nebýt sám. Šílenost? Sci-fi? Ne, není.

 

Osobní zkušenost.

Kdysi, v jednom panelovém domě  se lidé potkávali jen na chodbě , občas si řekli jak je, ale každý si žil za dveřmi svůj život. Jak je dnes v módě, co je za dveřmi, to mě nezajímá. Bydlelo tam i dost lidi v garsonkách, kteří žili sami. Mladí, po rozvodu, nebo ve středním věku, ale i v důchodovém věku.

Stačil jeden bleskový nápad, v přízemí v prázdné místnosti přinést židle, stolky a pozvat všechny ke společnému vánočnímu setkání. I vánoční hudba z kazeťáku vytvářela příjemnou atmosféru.

Moc jsme tomu nedávali šance, ale byli jsme překvapeni. Přišli i lidi co nebyli sami, přinesli pití, ochutnávky a vězte, když jsme viděli slzičky štěstí u starších osamocených lidí, jejich úsměvy a stisky rukou se slovy díků, byli jsme také na, jak se říká „na hniličko.“ Byl to pro ně, milý zážitek. Pro nás, co to připravily taktéž a věřte nevěřte, osobní vztahy mezi obyvateli domu se rázem změnily o 500% k lepšímu.

 

Najednou si lidi i dlouhé chvíle povídali před byty, společně chodili nakupovat a i pro ty, co ze zdravotního důvodu nemohli… pomáhá jen jedno. Chtít.

Hodně lidí je dnes samo. Dokonce podle statistik v hlavním městě každý 10. člověk. Při tom je v nás zakódováno nebýt sám. Ale jak to dát najevo, že nechceme být sami? Na čele to nemáme napsané.

 Nestydět se za svou samotu. Zkrátka ji vzít tak jak je, ale nepodlehnout jí. Naopak, dokázat samotě, i sobě, že máme na víc. Věřit si, a hlavně komunikovat. Na ulici, v práci, v soukromí, ale komunikovat s okolím.

Bohužel, právě tohoto je kolem nás méně a méně. Komunikace a hovor s druhou osobou o všem možném, bez obav co tomu řekne druhý, jak na to budou druzí reagovat. Je toho méně a méně mezi námi, že celková komunikace bude za chvíli luxusní nedostatkové zboží. Dobrá výmluva je „koho by to tak zajímalo…“. Koho? Jsme snad jasnovidci, že to tak víme?

Nebo se mýlím? Kéž by.