Temná pole metropole. Pražské čtvrti, kde se sen o lepším životě již rozplynul
V centru hlavního města to doopravdy žije. Na druhou stranu, ten pravý život, život většiny lidí, kteří v Praze bydlí, se odehrává spíše na předměstí anebo v jednotlivých čtvrtích, které se obtáčí jako mohutný had kolem Starého a Nového Města. Vydejte se tedy spolu s námi na návštěvu některé z nich. Uvidíte, že ne všude se sen o lepší budoucnosti a hvězdné kariéře místním plní.
... železniční zastávka Praha Holešovice se objevila dokonce v populárním seriálu Nejdrsnější města světa?
Právě na tomto místě měl totiž britský investigativní novinář Donald Macintyre schůzku s jedním z členů pražského podsvětí.
Mezi největšími městy EU v současné době Praha zaujímá krásné 15. místo. Ke své návštěvě láká nejen zahraniční turisty, ale míří sem i řada mladých lidí z různých koutů ČR, kteří chtějí v této nádherné metropoli začít nový život a odstartovat hvězdnou kariéru. Bylo tomu tak již od nepaměti a zejména s výstavbou továren v 19. století se růst obyvatel znásobil. Vznikla proto řada nuzných dělnických čtvrtí, které se ani po sto letech často nemají příliš čím chlubit.
Špína, hluk, bezdomovci. I taková je Praha
Cestu po nejdrsnějších částech metropole dnes začínáme v Holešovicích, přímo na místním vlakovém nádraží, které je kapitolou samo o sobě. Povalující se bezdomovci a narkomani, jež obtěžují cestující, nejsou ničím výjimečným. Každodenní realita tak zároveň ukazuje na zajímavou skutečnost. Špína, hluk a nepořádek. Přesně takový obrázek se naskytne cizinci poté, co vystoupí z vlaku a začne na této bezútěšné planině objevovat "krásy" stověžaté Prahy.
Nádraží v Holešovicích zkrátka jedničku za svůj vzhled nezíská. Jeho odpudivost ale není nic proti tomu, co čeká na ty, kteří opustí vlak na nedaleké zastávce, kam se pěšky vydáváme. Jen si to přestavte. Nikde nic, jen oprýskané nástupiště, počmáraná plechová bouda a naproti ubytovna pro ty nejchudší. To vše nám připomene obrázek bídy těch, kteří svou cestu za lepším životem už vzdali. S foťákem ale záhy budíme až moc velkou pozornost, a tak radši míříme pryč.
U Výstaviště si na Orloj ani nevzpomenete
Pro milovníky alternativní kultury je zde připraveno několik hipsterských kaváren a za návštěvu stojí též památník poblíž nádraží Praha Bubny.
„Jo Praha a ráj? No tak na něco takovýho hnedka zapomeň,“ směje se bezdomovec, jehož potkáváme nedaleko a který má již po osmé ráno evidentně dost. Sám prý pochází z východních Čech a do hlavního města přišel za prací, ve které ale rychle skončil. Lépe na tom nejsou ani ostatní, co denně postávají na rušné ulici před Výstavištěm. Lehké děvy, evidentně ještě nedávno pod zákonem, chudáci bez domova a Ukrajinci, jež čekají na odvoz do práce.
Do toho připočtěte počmárané budovy plné heren a omšelých obchodů a získáte ideální obraz Prahy, kterou skutečně nechcete zažít. Zní to holt drsně, ale Holešovice, ráj hippies a alternativní mládeže, nejsou jediné místo v Praze, kde skončit nechcete. Stejně je na tom i okolí Smíchovského nádraží, kam se zanedlouho dostáváme pražskou podzemkou. Kupodivu tady zrovna tohle metro končí, a tak vagóny musí opustit i skupinka cizinců, která přijela za studiem.
O sociálních problémech psal již Jakub Arbes
A hodnocení města? „Centrum dobrý. Levný pivo, hezký holky, a taky milí kluci,“ přidává se hned jediná dívka ze skupinky, „ale dosti ustrašení,“ směje se. A co říkají na Smíchov, poté co vystoupíme a vysvětlujeme jim, jak se dostat na Barrandov. „Tak tohle je ještě Praha? No to snad ne!" diví se jeden z nich po tom, co vidí houfy bezdomovců okolo stanice. Po našem ubezpečení, že tomu tak skutečně je, celá skupina radši rychle mizí na tramvaj...
Podobně jako severní okraj metropole je i Smíchov původní dělnickou čtvrtí, která si dlouhá léta žila svým vlastním životem. Velmi podrobně ho koneckonců popsal i známý literát Jakub Arbes ve svém díle Štrajchpudlíci. Od jeho vydání uplynulo již více jak sto let, a přesto se mnoho nezměnilo. Jediné, co vzalo za své, jsou dělníci pracující ve zdejších továrnách. Dnes jsou tu místo nich sociálně slabí a lidé bez domova. Parádní kombinace.
Jeho nejslavnější román Svatý Xaverius nás však zavede do Malvazinek, které se dnes naopak řadí mezi nejkrásnější pražské čtvrti.
Smíchov a Vršovice. Čtvrti, kam turistu nevezmete
Ať už přitom procházíme starou zástavbou na Plzeňské, nebo jdeme podél trati směrem na Zlíchov, vidíme chudobu a úpadek doslova na každém kroku. Stejně jako opilce, kteří Smíchovu podle mnoha místních dominují. Není divu. Zdejší hospody jsou nejspíš nepřekonatelným lákadlem, stejně jako bistra u nádraží, z nichž se line typický zápach přepáleného oleje. Přímo pod dozorem jednoho okrskáře si tady místní „honorace“ právě dopřává nezbytný dýchánek. Naše focení se strážníkovi nelíbí. Popíjení alkoholu ale evidentně nevadí.
„Bydlím tady už od mladí. Je tu hezky a klid. Nic nám tu nechybí, jen spojení do centra by mohlo být trochu lepší, tramvají je to dost pomalé," hodnotí jeden ze starších občanů Vršovice, kam jsme se posléze vydali. Čekají tu na nás staré činžáky, které obklopují Čechovo náměstí, kde vystupujeme. Na rozdíl od Smíchova to tady až na jistou omšelost vypadá docela hezky. I policejní auto je vidět. Přesto však místní trápí kriminalita. A největší problém? Krádeže aut!
Panelákový ráj uprostřed Prahy tak trochu děsí
Na druhou stranu se ale můžeme přesvědčit, že nic není černé nebo bílé. Tak třeba Vršovické náměstí, přes které procházíme, září novotou. Moderní lavičky, nedávno vysázené stromky a upravené chodníky. Je vidět, že i tady se situace postupně začíná měnit. Někde ale zeleň naopak vzbuzuje přímo hrůzu. Třeba parku nad zastávkou Krymská je lepší se obloukem vyhnout, a to hlavně večer. My sem ale musíme, protože tak se nejrychleji dostaneme na Žižkov.
Poslední zastávkou při našem putování jsou paneláky na Olšanském náměstí, kam jsme si cestu liduprázdnými ulicemi "zpříjemnili" rozhovorem s místními Jehovisty. Stejně jako jiná pražská sídliště se i toto neobešlo bez potřebného pozdravu od sprejerů. Ať už měl jejich architekt jakékoliv úmysly, jeho plán se příliš nezdařil. Stojící na vysokých pylonech slouží jako ideální skrýš pro feťáky, kteří se tu podle jedné z místních seniorek večer často zdržují.
Alespoň že děti se zde nenudí. Malé hřiště plné rezavějících prolézaček na místním plácku mezi paneláky skutečně "láká". Jediné štěstí je, že tady se věci již pomalu daly do pohybu. Některé z domů obklopuje lešení, a tak se třeba časem žižkovské paneláky promění v místo, na které budou moci být místní hrdí. Prozatím v to mohou alespoň doufat.
