Tudy šlo české dřevo k výstavbě Prahy aneb když je vorařina celoživotním koníčkem

Bývalý pracovník akademie věd Jiří Svoboda si odbornost přes vodu spojil se svým dlouholetým koníčkem - vorařením. Hlavně o něm sbíral nejrůznější materiály, svědectví či dokumenty, aby je následně spojil a vložil do své nové knihy Historie voroplavby v Čechách, kterou v uplynulých dnech pokřtil v překrásné knihovně Strahovského kláštěra. Právě tato knihovna ukrývá i další skvosty jako třeba Altmannovo panoráma Vltavy z roku 1641. Více než třímetrová kresba zachycuje důležitá místa a trasy, kudy putovalo jihočeské dřevo na důležité stavby hlavního města Prahy. 

Přepravováno nebylo jen dříví

"Podklady jsem intenzivně shromažďoval zhruba dva roky. Ale základy knihy se rodily dlouhá léta," říká Jiří Svoboda, kterému se také podařilo ve své knize zdokumentoval vedle klasické voroplavby po Vltavě, Otavě nebo Berounce i putování vorařů a člunů z Prahy zpět do "jejich základen". Do hlavního města se nevozilo jen dřevo, ale i další cenná komodita - sůl. A protože nebylo výjimkou, že docházelo na vorech mnohdy ke znehodnocování soli, jako doprovod velmi často výjížděly i čluny. Většinu z nich však následně, po úspěšném doprovodu, rozebírali pracovníci například v Podolí na stavební dříví.

Téměř dvě stě kilometrů nazpět "po svých"

Některé ale svou úlohu plnily opakovaně a putovaly tak zpět například na jih Čech do Českých Budějovic, odkud právě nejčastěji byla Praha dřívím zásobována. Táhly je tam na lanech koňské potahy po tzv. Potahové stezce, která vedla podél celého toku až do jižních Čech. 

Během zpáteční cesty, kterou voraři absolvovali pěšky (naposledy zhruba v roce 1905), byla řada oblíbených hospůdek a hostinců, vhodných také k přespání. Vyhlášenou byla například hospůdka U Janderů na Jarově, nyní již součástí pražské Zbraslavi.

O vorařích a jejich životech si můžete více přečíst v nové knize Jiřího Svobody Historie voroplavby v Čechách.