Upíři mezi námi: jsou skuteční a potřebují naši krev. Není to fáma, důkazy mluví jasně

Lidstvo se ve své dlouhé historii bálo už lecčeho. Zdá se, jako by bez strachu ani nemohlo existovat. Bojíme se reálných nebezpečí - nemocí, válek, lidí, kteří se neštítí zla - ale bojíme se i naprosto nereálných věcí a bytostí, jako jsou upíři. Není ale na děsivých pověstech o nemrtvých postavách, které v noci vystupují z hrobů a pijí lidem krev, přece jen něco pravdy?

Upíry znali již staří Řekové

Pověsti o nemrtvých, kteří škodí živým, se dochovaly již ze starého Říma a na mnoha místech přetrvaly v podstatě dodnes. Původ upírů se v průběhu doby mírně měnil, někdy se hovořilo hlavně o lidech, kteří přišli o život ne tak docela přirozeným způsobem - mohlo se jednat o sebevrahy nebo i popravené zločince, lidi, jejichž zvláštní smrtelnou nemoc si ostatní v té době nedokázali vysvětlit jinak než jako prokletí…

Upírem se ale stávali také ti, kteří se zkrátka chovali divně, jinak, než bylo ve společnosti zvykem, ti, kteří se snažili o dosažení určité změny, a samozřejmě také zlí a krutí lidé, jež měli již za svého života podíl na smrti jiných. To všechno byli „reální“ upíři, jejichž řady doplňovala stvoření zcela mýtická, zrozená ze spojení démonů a čarodějnic.

Jak vypadá upír?

Většina příběhů o upírech hovoří o osobách bledých, kterým samozřejmě nechybí typické dlouhé špičáky. Jsou to tvorové vychrtlé postavy, kteří se spíše mátožně potácejí nočním městem a hledají svoje oběti a hlavně krev. Pokud se ale podíváme na upíry z dnešního pohledu, jen těžko si nevšimneme nápadné podobnosti jejich popisu s lidmi, trpícími dědičnou metabolickou poruchou, zvanou porfyrie.

Nápadná shoda

Lidé, trpící porfyrií, mají problémy s tvorbou červených krvinek a s touto skutečností jsou provázány mnohé další problémy. Kromě bolestí a dalších jevů, které jsou pro ostatní méně znatelné, se ale porfyrie projevuje také ustupujícími dásněmi a změnou barvy zubů, které získávají červený až hnědý nádech.

Řekněme si upřímně - ustupující dásně odhalují delší část zubu, a pokud je to navíc zub zabarvený do červena, nezbývá moc místa pro další vysvětlování. V době, kdy si tuto změnu lidé nedokázali vysvětlit věděcky, závěr byl jednoznačný: je to upír.

Zvláštní chování

Nedostatek červených krvinek vede také k dalším projevům choroby, jako je neuropatie, která postiženého omezuje v běžném pohybu. Jeho chůze pak může být nekoordinovaná, zkrátka zvláštní. Také chování nemocného je mnohdy vinou psychických problémů odlišné od normálu, což jim v dobách, kdy byl větší význam než vědě přikládán mýtům a pověrám, opravdu moc nepomohlo.

Jenom v noci? I to má reálný základ

Lidé, trpící určitou podobou uvedené poruchy, jsou vinou dalších doprovodných problémů velmi citliví na světlo.

Nemusí se přitom jednat jen o přímé sluneční paprsky, ale nesnesou ani běžné denní světlo, dokonce ani při zatažené obloze. Na jejich pokožce rychle vznikají puchýře. Jsou proto odkázáni prakticky pouze na noční život. A další dílek skládačky je na místě...

Pití krve pomáhalo

V dnešní době jsou pacientům podávány krevní transfuze, které v minulosti mohlo do určité míry  nahrazovat pití zvířecí krve. Stejně tak je nutné, aby se nemocní stranili denního světla a vycházeli tak pouze po setmění. Opět se tedy potkávají jednoznačné důkazy o existenci reálných „upírů“.

A co česnek?

Tak snad alespoň ten česnek do výčtu podobností nebude zapadat… nebo snad ano? Dokonce i tato část pověry se zakládá na pravdě a souvisí s porfyrií. Nemocní se totiž kromě pití alkoholu a již zmiňovaného vycházení na denní světlo mají vyvarovat konzumace česneku. Takže je patrně úplně jasné, jak mýty o upírech vznikly. A vlastně lidé podobných vlastností žijí mezi námi stále, jen je již nepovažujeme za nebezpečné tvory, ale pacienty.