Velká chyba mnohých rodičů: umetat dětem cestu životem není dobré. Potřebují od nás něco docela jiného
Trpíte úzkostmi nebo depresí a máte obavy, aby vaše děti nedopadly podobně? Vědci nyní nabízejí základní přehled dětského chování, kterému bychom měli věnovat pozornost, pokud chceme našim potomkům pomoci a pokusit se je vymanit z psychických problémů, které by je mohly v budoucnosti čekat. Stojí za to se zamyslet…
Vědci z novozélandské univerzity v Otagu nabízejí rodičům alespoň základní přehled dětských problémů, které mohou v budoucnu vést k rozvoji psychických problémů, přetrvávajících nebo se dokonce zhoršujících v dospělém věku. Naopak jsou ale i běžné dětské projevy, kterých se rodiče podle záměrů výzkumu obávat nemusejí, s časem a přibývajícím věkem s největší pravděpodobností samy odezní.
Dlouhodobý výzkum
O psychických problémech, které si děti nesou až do dospělosti, hovoří výsledky studie, publikované mimo jiné v časopisu Psychological Medicine. Ty byly zpracovány na základě dlouhodobého sledování celkem 1 265 dětí, narozených v rozmezí čtyř měsíců v roce 1977. Dnes se tedy jedná o muže a ženy ve věku 44 let. S čím se potýkali jako děti a jak to ovlivnilo jejich další život?
Čemu věnovat pozornost?
První pozorování bylo u vybrané skupiny prováděno v jejich sedmi až devíti letech. …”Jde o práci, která umožňuje zjistit, jaké konkrétní chování v dětství má největší vliv na život v dospělosti,“ vysvětlil Nathan Monk, jeden z členů výzkumného týmu. Kdy bychom tedy měli zpozornět? Jaké chování našich dětí by nás mělo znepokojovat, a které je naopak podle vědců většinou skutečně jen dočasné?
Smutní samotáři to mají složitější
Nathan Monk a jeho spolupracovníci zjistili, že děti, které mají v dětství tendenci často plakat, jsou samotářští a mívají spíše smutnou než veselou náladu, si tyto svoje vlastnosti často nesou až do dospělosti. Naopak ostych v přítomnosti dospělých lidí nebo dalších dětí, obavy z autorit a zbytečně vysoká míra podřízenosti mohou snadno vymizet vlivem výchovy a osamostatňování se. „Zjistili jsme, že úzkostné chování v dětství, související se sociální izolací a smutkem, zřejmě nese v pozdějším životě zvýšené riziko úzkostné poruchy, zatímco obavy, související s konkrétními situacemi, v dospělosti takovéto problémy nevyvolávají,“ doplnil.
Je třeba věnovat pozornost i chlapcům
Odborníci mimo jiné upozorňují na jisté přehlížení psychických problémů malých či dospívajících chlapců. Zatímco u dívek, které se účastnily sledování, byla ve věku mezi 14 a 21 lety zjistěna úzkostná porucha u bezmála poloviny z nich, u mladých mužů ve stejném věku to bylo 27 procent. Zatímco ale u žen s postupem věku zjištěné číslo mírně klesá, u mužů je tomu právě opačně.
Co z výzkumu plyne?
Podle dětského psychiatra ze zmiňované univerzity, doktorky Kat Donoven, je nutné věnovat dětem pozornost a pomáhat jim při rozvíjení tak zvaných sociálních dovedností - zvláště v prvních 1 000 dnech života, tedy přibližně v prvních třech letech. Právě v tomto věku se formuje psychika dítěte a jeho emoce. Rodiče mu mohou pomoci vyrovnat se s novými zkušenostmi, s obavou nebo strachem.
Děti potřebují pomoc, ne bezmeznou ochranu
„Pro rodiče je těžké vidět své dítě ve složité situaci, je velmi důležité pomoci jim takové pocity zpracovat, nevyhýbat se jim a povzbuzovat děti, aby se co nejsamostatněji z takového problému vymanily,“ vysvětlila doktorka Donovan. Není tedy rozhodně ideální snažit se děti uchránit všech nepříjemných situací, které by je mohly potkat. Pokud se s nimi nenaučí (samozřejmě pod dohledem a s láskyplnou péčí rodičů) vyrovnat na začátku života, později se to také již nemusí podařit. Zároveň ale upozorňuje, že je každý člověk jedinečný a závěry studie tak nemusí platit pro každého stejně.
Zdroj: medicalxpress, University of Otago, Cambridge University Press
KAM DÁL: Naše imunita oslabuje a nevytváří dostatek protilátek. Mohou za to i roušky, říká imunolog Strnad a vysvětluje, co nás čeká.
