Jak si Češi lhali do očí. Největší umělecký podvod národa je stále předmětem sporu

Vzbudit národ k obrození lze hned několika způsoby. Umění a hlavně tedy literatura v tomto ohledu mohou zahrát ústřední roli. Krása unikátního jazyka malé vlasti totiž budí hrdost, které rozumí jen ti, kteří hovoří stejnou řečí.

Český jazyk to totiž v minulosti neměl vůbec jednoduché. Po bitvě na Bílé hoře se na území Koruny České stěhovala zahraniční šlechta a čím dál tím víc byla slyšet němčina, která postupně češtinu vyřadila ze všech vrstev společnosti.

Vzhledem k tomu, že jazyk je jeden z pilířů národa, museli se zrodit umělci, jež byli ochotni češtinu tvrdě bránit. Někteří doslova za každou cenu. Od druhé poloviny 18. století se tak mobilizují vlastenci, kteří nechtěli přihlížet tomu, jak český národ postupně uvadá pod tíhou habsburské moci. Našli se však autoři, jejichž boj byl pravděpodobně postaven na lži.

Národní lži

Vykreslit uspokojivě dlouhodobý proces národního obrození není zrovna jednoduchý úkol. Zmínit však dvě díla, jež v tomto boji zahrála významnou roli, je nezbytné. Rukopisy zelenohorský a královédvorský byly shodně a nezávisle na sobě nalezeny v roce 1817. V tomto příběhu si však nemůžeme být jisti, že se dochovaná fakta zakládají na pravdě. Rukopis zelenohorský našel panský úředník Josef Kovář na zámku Zelená hora u Nepomuk.

Tehdy si v v hospodářských prostorách všiml zaprášených pergamenů, které otřel vlhkou houbou a odhalil staré písmo. Rukopis byl anonymně zaslán do Prahy do vznikajícího muzea. Strach ze zámeckého pána, který byl zároveň odpůrcem českého obrození, ho donutil vše odeslat anonymně.

Spor o pravost zelenohorského rukopisu však vyvstal hned v samém zárodku. Josef Dobrovský text, jenž byl též pojmenován jako Libušin soud, odsoudil jako falzum. Rokem 1824 se vlastně datuje začátek zuřivého sporu o rukopisy. Souběžně však mezi obrozenými Čechy koloval další soubor textů, jejichž kvalita inspirovala vrcholné představitele české literatury.

Úroveň Rukopisu královédvorského nalezeného mladým právníkem Václavem Hankou, oceňovali např. Karel Hynek Mácha, Jan Neruda, Julius Zeyer či Svatopluk Čech. Bez ohledu na pravost souboru českých básní se tak jedná o úžasné literární dílo.

Pravda či lež

Spor se tak vůbec nevedl o kvalitu, ale hlavně o jejich původ. Zastánci nekompromisně obhajovali skutečnost, že se v obou případech jedná o významné památky české literatury ze 13. až 14. století. Druhá strana sporu však zastávala názor, že se jedná o podvrh, který vznikl se záměrem vzbudit v lidech zcela mylný dojem o jejich starém původu.

Kulturní život českého obrození celý spor ovlivňoval až do konce 19. století. Někteří umělci se nadále těmito díly inspirovali, a tak hráli důležitou roli v budování národní hrdosti, a to i díky obhajobě jejich pravosti z úst Františka Palackého.

Druhá strana však nelenila a předkládala přesvědčivé důkazy, které texty odsuzovaly za nepravé. Nehlasitějšími odpůrci byli filolog Gabauer, historik Goll a tehdy filosof a později prezident T. G. Masaryk.

Misky vah se postupně převažovaly na stranu odpůrců a nepomohl tomu ani chemický výzkum provedený Národním muzeem, který naopak potvrdil, že se rukopisy chovají jako jiné památky z dob středověku. Kde je tedy pravda?

Úředník má vždycky pravdu

Jedním z nejzásadnějších rozhodnutí učinilo rakouské ministerstvo kultury a vyučování. Rukopisy tak byly na základě úřednického rozhodnutí přeřazeny ve výuce ze středověké literatury do té novověké. Školy tak od této doby jasně definují rukopisy jako padělky.

Ještě v 60. letech 20. století byla provedena kriminologická expertiza, která potvrdila, že se jedná o falzifikáty. Dodnes se však najde silně obsazená strana obhájců. Konkrétně se jedná o Českou společnost rukopisnou, která zpochybňuje všechny vznesené důkazy, které hovoří o tom, že rukopisy jsou padělkem.