Neuvěřitelný příběh Heinricha Harrera: Od podpory nacismu až k výuce dalajlámy

Heinrich Harrer (1912–2006) provedl roku 1938 spolu se třemi dalšími muži prvovýstup na severní stěnu švýcarské hory Eiger (3 967 m n. m.). Této téměř svislé stěně se přezdívalo Bílý pavouk a vyžádala si již několik životů. Harrerova výprava čelila během výstupu mnoha nebezpečím včetně lavin, nakonec se jí ale 24. července 1938 podařilo stanout na vrcholu hory. Za slavný okamžik v historii horolezectví to následně označil i známý horolezec Reinhold Messner (*1944), který jako první vylezl bez kyslíku na Mount Everest.

Po tomto úspěchu se Rakušan Harrer osobně setkal s Adolfem Hitlerem. Ostatně do nacistické polovojenské organizace SA vstoupil už v roce 1933. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 pak vstoupil i do SS, kde zastával funkci oberscharführera. Následně se pak 1. května stal rovněž členem nacistické strany NSDAP. Uniformu SS si však na sebe oblékl pouze jednou, v den svého sňatku s Charlotte Wegenerovou, dcerou známého polárníka Alfreda Wegenera (1880–1930), který zahynul při průzkumu Islandu, když bylo dceři jen 10 let.

Přísně utajovaná nacistická minulost

Svoji účast v nacistické straně později Harrer nazval hloupou mladickou chybou a ideologickým omylem. Dlouho ji však tajil, až roku 1996 našel filmař Gerald Lahner v amerických archivech Harrerův členský průkaz do SA. Všech obvinění plynoucích z jeho podpory nacismu byl ale horolezec po roce 1952 zproštěn, což podpořil i „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal (1908–2005). Ovšem právě dobytí Eigeru a účast v NSDAP vynesly Harrerovi možnost účastnit se výpravy do Himalájí v létě roku 1939.

V čele výpravy za účelem nalezení snadnější cesty na vrchol Nanga Parbat (8125 m n. m.) stál Peter Aufschnaiter (1899–1973), zkušený rakouský horolezec, geograf a kartograf. Jeho čtyřčlenný tým slavil úspěch, když na západní straně hory objevil schůdnou trasu, nyní označovanou jako Kinshoferova cesta. Když pak čekali v Britské Indii na loď domů, vypukla 1. září 1939 druhá světová válka. Místo návratu do vlasti tak byli internováni v zajateckém táboře poblíž Bombaje a následně přesunuti do jiného tábora na severu Indie. Harrer se několikrát neúspěšně pokusil o útěk. Až v dubnu 1944 uspěl spolu s šesti dalšími zajatci. Ovšem jen on a Peter Aufschnaiter si zvolili cestu severním Himalájem. V květnu 1944 došli na hranici Indie s Tibetem.

Strach z návratu je hnal vpřed

Tam poprvé spatřili vrcholky osmitisícovek, Dhaulágirí, Annapurny a Manásulu. Po roce na cestě se dozvěděli, že válka v Evropě už skončila. Stále se ale báli vrátit domů, rozhodli se proto pokračovat ve své pouti. Za cíl si vytyčili Lhasu, ovšem cesta do ní vedla přes oblast, která nebyla zaznačena ani v mapách. Věděli jen, že musí jít severovýchodním směrem. Harrer později přiznal, že kdyby předem věděli, co je čeká, raději by se vrátili do Indie. Brodili se zamrzlými koryty potoků, jejichž led nebyl pokaždé dost silný, aby je udržel, a tak se často probořili i s jakem a celým nákladem. Měli špatné boty, takže jim omrzaly nohy, a trpěli zimou. Pohybovali se v průměrné nadmořské výšce 5 až 6 tisíc metrů, takže byli kvůli nedostatku kyslíku apatičtí ke svému okolí. Přepadli je i banditi, ačkoliv je neměli o co okrást.

Následně se napojili na dávnou karavanní stezku, jež sloužila k výměně komodit (čaje, jačích kůží či soli) mezi Čínou a Tibetem již od 10. století a kterou tehdy putovali každoročně poutníci do „svatého města“, do Lhasy. Ta byla pro věřící Tibeťany tímtéž, čím pro katolíky Řím a muslimy Mekka. V lednu 1946 už měli horolezci Lhasu na dosah, v dáli viděli pozlacené střechy zimního sídla dalajlámy, Potály. Báli se však, jak budou ve městě přijati. Celou cestu totiž absolvovali nelegálně, neměli povolení k setrvání v zemi.

Harrerových šťastných 7 let v Tibetu

Ve Lhase se jim ovšem dostalo vřelého přivítání. Do domu, kde se 15. ledna ubytovali, proudily denně davy lidé, aby spatřily dva Evropany, kteří prošli napříč jejich zemí. Tichý Aufschnaiter získal post vysokého úředníka u soudu a zastával jej mezi roky 1947 až 1950. S Harrerovou pomocí nakreslil jako kartograf první přesnou mapu města a podpořil dovoz odolných plodin, které zabránily hladomoru v zemi.

Harrer se stal roku 1948 placeným úředníkem tibetské vlády, překládal pro ni zahraniční zprávy a působil i jako dvorní fotograf. Poprvé se setkal se 14. dalajlámou Tändzinem Gjamacchou (* 1935), když byl povolán do Potály, aby pro tibetského duchovního vůdce natočil film o bruslení, které Tibeťany učil. Harrer pro něj vybudoval kino s projektorem z motoru z džípu. Brzy se stal Harrer učitelem dalajlámy, učil ho anglicky, vzdělával ho v zeměpise i přírodních vědách. On jej zase cvičil v duchovní oblasti. Přátelství jim vydrželo po zbytek života.

Vpád čínských vojsk zmařil vše

Konec krásným létům v Tibetu učinil vpád oddílů čínského vládce Mao Ce-Tunga (1893–1976) do vnitrozemí Tibetu 7. října 1950. Tibeťané se obrátili s prosbou o pomoc vůči agresorům na OSN, ta ale jen vyjádřila naději, že se obě země dohodnou mírovou cestou, k čemuž však nedošlo. Horolezci opustili Tibet a vrátili se do Evropy. Svoji zemi musel opustit i dalajláma, který od roku 1959 žije v exilu v indické Dharamsale.

Harrer se usadil v rakouském Kitzbühelu a později v Lichtenštejnsku. Pokračoval v horolezeckých expedicích. Vydal se na Aljašku, do And či střední Afriky. Prozkoumal pramen Amazonky, provedl prvovýstup na peruánský Ausengate (6 384 m n. m.) či na Puncak Jaya (4 884 m n. m.), což je nejvyšší vrchol Oceánie. Do Tibetu se mu podařilo vrátit až na začátku 80. let a byl zničený z toho, co zemi Čína provedla. V roce 2002 obdržel horolezec od dalajlámy ocenění „Světlo pravdy“ za snahu upoutat pozornost na události v Tibetu. Harrer zemřel v roce 2006, bylo mu 93 let.

Zdroje: Wikipedia, Simon Side

KAM DÁL: Smrt Amundsena v mlze: Dobyvatel jižního pólu zemřel při záchranné expedici.