Aféra Watergate: pád nejmocnějšího muže světa. Průběh případu
Citlivá kauza pro FBI. Nebýt dvou novinářů Boba Woodwarda a Carla Bernsteina z deníku Washington Post, zřejmě by vloupání do luxusní budovy Watergate v červnu 1972 skončilo obviněním přistižených lupičů z vloupání. Jenže neskončilo. Mimo jiné se brzy začalo ukazovat, že se rozhodně nejednalo o obyčejnou loupež a v pozadí stojí muži napojení na samotný Bílý dům.
V roce 1972 běžela naplno kampaň za znovuzvolení prezidenta Richarda Nixona, tomu stál v cestě k druhému funkčnímu období demokratický kandidát George McGovern. A právě v kancelářích volební kampaně tohoto kandidáta byly na konci května 1972 instalovány odposlechy. Ty však nefungovaly správně, a tak se 17. června skupina pěti lupičů vrátila do budovy Watergate. Když se slídilové chystali vloupat do kanceláře s novým mikrofonem, jeden z členů ostrahy si všiml, že někdo přelepil několik dveřních zámků v budově. Strážný zavolal policii, která dorazila právě včas, aby je chytila při činu. Nebylo okamžitě jasné, zda jsou zloději spojeni s prezidentem, i když podezření se objevilo, když detektivové našli mezi věcmi lupičů kopie telefonního čísla Výboru pro znovuzvolení prezidenta Nixona.
Richard Milhous Nixon
9. 1. 1913 – 22. 4. 1994
Republikánská strana
1947–1950: člen Sněmovny reprezentantů
1950–1953: senátor
1953–1961: viceprezident Dwighta D. Eisenhowera
1969–1974: 37. prezident USA
Pro FBI to byla citlivá kauza
Dle oficiálních stránek FBI byl již v den vloupání do sídla Demokratického národního výboru úřadující ředitel FBI L. Patrick Gray informován dálnopisem o incidentu a o tom, že jeden ze zatčených byl bezpečnostním důstojníkem Výboru pro znovuzvolení prezidenta. Od začátku bylo jasné, že se nejedná o obyčejné vloupání, a FBI se okamžitě ocitla v politicky nejcitlivějším vyšetřování ve své historii. Nakonec, navzdory některým problémům ve vlastních řadách, bylo neocenitelné vyčerpávající úsilí úřadu vyřešit aféru Watergate.
Nixon volby drtivě vyhrál
I když stopy vedly k osobám blízkým prezidentské volební kampani, prezident se snažil od incidentu distancovat. Dle serveru history.com pronesl Nixon v srpnu projev, v němž přísahal, že se jeho zaměstnanci v Bílém domě na vloupání nepodíleli. Většina voličů mu věřila a v listopadu 1972 byl prezident znovu zvolen s drtivým náskokem před demokratickým sokem. Později vyšlo najevo, že Nixon nemluvil pravdu. Několik dní po vloupání například zařídil, aby lupičům byly poskytnuty stovky tisíc dolarů z „utajených fondů“. A nejen to, Nixon a jeho poradci vymysleli plán, jak instruovat Ústřední zpravodajskou službu (CIA), aby bránila FBI ve vyšetřování zločinu. To však bylo ještě závažnější než samotné vloupání, šlo o zneužití prezidentské moci a úmyslné maření spravedlnosti.
Všichni prezidentovi muži
Dle serveru watergate.info zájem veřejnosti upoutali dva novináři deníku Washington Post Bob Woodward a Carl Bernstein, kteří zveřejnili informace, jež získávali od tajemného informátora s pseudonymem Deep Throat. Informace spojovaly s loupeží přímo prezidenta Spojených států Richarda Nixona. Reportáže nakonec novinářům vynesly Pulitzerovu cenu a staly se základem jejich bestselleru Všichni prezidentovi muži. Ve skutečnosti byli novináři zřejmě využiti samotnou FBI, která cítila, že se prezident úspěšně snaží její vyšetřování mařit. Mohlo by o tom svědčit i to, že v roce 2005 vyšlo najevo, že jejich tajemný informátor byl ve skutečnosti bývalý zástupce ředitele FBI Mark Felt.
Smyčka se zatahuje kolem prezidenta
Vedle FBI a reportérů Washington Post se do věci vložil soudce John J. Sirica a členové senátního vyšetřovacího výboru. Tlak na okolí prezidenta se stupňoval a bylo zřejmé, že se aféra blíží k samotnému vládci Bílého domu. Ve stejné době začali někteří aktéři aféry pociťovat, že jejich fabulace jsou neudržitelné. Někteří z Nixonových poradců, včetně poradce Bílého domu Johna Deana, svědčili před velkou porotou. Vyšlo tak najevo, že Nixon tajně nahrával každý rozhovor, který se odehrával v Oválné pracovně. Pokud by se prokurátoři dostali k těmto nahrávkám, měli by důkaz o prezidentově vině. Nixon se samozřejmě snažil pásky ochránit. A zatímco jeho právníci se oháněli tím, že prezidentovo exekutivní privilegium mu umožňuje nechat si nahrávky pro sebe, soudce Sirica, senátní výbor a nezávislý zvláštní žalobce Archibald Cox byli odhodláni je získat.
Neobviněný spoluspiklenec
Zarputilý žalobce Cox nepřestal požadovat nahrávky. Prezident Nixon proto nařídil, aby byl vyhozen. To vedlo k protestní rezignaci několika úředníků ministerstva spravedlnosti. Později byla tato událost označena jako sobotní masakr. Tlak na prezidenta však neustával, a proto Nixon musel souhlasit s tím, že některé pásky vyšetřovatelům předá. A ani výměna žalobce nepomohla. Velká porota jmenovaná novým zvláštním prokurátorem obvinila 1. března sedm bývalých Nixonových poradců z různých přečinů souvisejících s aférou Watergate. Porota, která si nebyla jistá, zda může obvinit úřadujícího prezidenta, nazvala Nixona „neobviněným spoluspiklencem“. V červenci Nejvyšší soud nařídil Nixonovi, aby nahrávky odevzdal. Zatímco prezident otálel, Justiční výbor Sněmovny reprezentantů odhlasoval impeachment Nixona za maření spravedlnosti, zneužití pravomoci, krytí trestných činů a několik porušení ústavy.
Rezignace byla nevyhnutelná
Nakonec 5. srpna Nixon zveřejnil nahrávky, které poskytly nepopiratelný důkaz o jeho spoluvině na zločinech Watergate. Tváří v tvář téměř jistému impeachmentu ze strany Kongresu Nixon 8. srpna 1974 rezignoval a následující den opustil úřad. O šest týdnů později, poté, co viceprezident Gerald Ford složil prezidentskou přísahu, omilostnil Nixona ode všech zločinů, které spáchal v době, kdy byl v úřadu. Pro Nixona tak aféra skončila, ale aféra měla dlouhodobý dopad na americký politický život a vytvořila atmosféru cynismu a nedůvěry ve vládu a stát.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Inspirací génia pacifického jazzu byly drogy
