Antichartou proti samozvancům, zaprodancům a zvrhlíkům
Národní divadlo 28. ledna 1977 bylo svědkem zvláštního představení. Ti, kteří obyčejně vystupovali na jevišti, byli tentokrát v hledišti, aby sehráli smutnou roli, kterou jim napsal tehdejší komunistický režim. Na mnohých z nich bylo vidět, jak jim je tato role nepříjemná. Stali se součástí propagandistické hry, kterou dnes známe pod pojmem Anticharta. A těm, co se této hry odmítli účastnit, nastaly těžké časy. Zmizeli z filmů, obrazovek, bylo jim bráněno tvořit.
Tato kampaň byla reakcí na Prohlášení Charty 77, v němž se pouze konstatovalo, že ČSSR přistoupila k mezinárodním helsinským paktům o „lidských a politických právech“ a „hospodářských, sociálních a kulturních právech“ a tyto dohody se od března 1976 staly součástí jejího právního řádu.
Charta 77 byla prohlášením, komunisty však znervóznila
Autoři a signatáři také napsali, že dohody nejsou naplňovány, neboť v ČSSR nebyla svoboda projevu, nebyla respektována práva na svobodu od strachu, na vzdělání, na svobodu vyznání, právo přijímat informace a tak podobně. Dokument popisoval situaci v zemi a žádal nápravu, přičemž deklaroval, že Charta 77 se nestane základnou k opoziční politické činnosti, pouze chce vést jako občanská skupina dialog se státní mocí. Organizátory a prvními signatáři byli Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Vlasta Chramostová, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek, celkem bylo signatářů 243 (jeden svůj podpis později odvolal). Prohlášení bylo zveřejněno 7. ledna 1977.
Husák považoval prohlášení za nepřátelský pamflet
Komunistické vedení se leklo. Na zasedání předsednictva Ústředního výboru KSČ, které se konalo 7. ledna 1977, vystoupil generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák, který se vyjádřil k „nepřátelskému pamfletu Charta 77“. Předsednictvo ÚV KSČ pak rozhodlo, že proti Chartě 77 je nutno zakročit, zaúkolovalo jednotlivá oddělení ÚV a určilo, že „silové resorty“ (v tomto případě Ministerstvo vnitra a Ministerstvo spravedlnosti plus prokuratura) navrhnou opatření proti signatářům a iniciativě jako celku. Aparát se dal do pohybu a v následujících dnech předvedla Státní bezpečnost desítky lidí k výslechům, provedla u nich domovní prohlídky a několik chartistů zatkla.
Chystal se i monstrproces
Komunisté začali připravovat vykonstruovaný monstrproces s chartisty. Zatčení signatáři byli vyslýcháni, StB shromažďovala informace, zastrašovala signatáře a znemožňovala jim, aby se scházeli. Chystal se velký proces, který měl odradit další obyvatele od podobných protestů. Souběžně se rozběhla propagandistická mašinérie, zahrnující také novináře všech deníků a masmédií vůbec. A rovněž se začaly konat schůze stranických organizací nižších úrovní, které zas rozdávaly úkoly v místech své působnosti, například v podnicích. To vše se dá dnes podřadit pod hlavičku Anticharta.
Ztroskotanci a samozvanci
Už v den zveřejnění Prohlášení Charty 77 poprvé reagovala hlásná trouba režimu Rudé právo článkem Čí je to zájem. V tomto článku sice Charta nebyla výslovně zmíněna, nicméně se v něm píše o „samozvaných obhájcích lidských práv“ a „odpadlících“, které „zášť proti komunistické straně dovedla do tábora nejzavilejších nepřátel komunismu.“ O pět dní později vyšel v Rudém právu slavný článek Ztroskotanci a samozvanci, psaný v dikci 50. let a udávající tón veřejné části kampaně. Píše se v něm o pamfletu, „který skupinka lidí z řad zkrachovalé československé reakční buržoazie a také z řad zkrachovalých organizátorů kontrarevoluce 1968 na objednávku antikomunistických a sionistických centrál předala jistým západním agenturám. Jde o protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu.“
Lid se hněvá, chtěla říci vládnoucí strana, lidu to ale bylo vlastně jedno
Vedení strany přicházely z celé republiky rezoluce ze závodů a podniků, kde se kvůli Chartě 77 konaly zvláštní zaměstnanecké, odborové a stranické schůze a noviny pak informovaly o jednotných stanoviscích celých kolektivů. Těžko samozřejmě věřit, že lidé při podobných příležitostech chartisty opravdu jednohlasně odsuzovali, spíš se jich na názor nikdo neptal. Ostrá slova jednotlivců i celých kolektivů, nejlépe kolektivů socialistické práce, provázely štvavé články, v nichž byli konkrétní disidenti představováni jako zrádci zaplacení ze Západu, recidivisté, narkomani, flákači, zvrhlíci a podobně.
Zlatý hřeb ve zlaté kapličce
Jako zlatý hřeb kampaně se 28. ledna konalo shromáždění umělců v Národním divadle. V hledišti bylo možné zahlédnout známé tváře oblíbených herců včetně Karla Högera, Ladislava Peška, Jana Wericha, Miloše Kopeckého, Jiřího Sováka a mnoha dalších. Nad jevištěm visel nad československou a sovětskou vlajkou obrovský nápis Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Zasloužilá umělkyně herečka Jiřina Švorcová pak přednesla Provolání československých výborů uměleckých svazů, v němž byly vyzdviženy úspěchy, jichž dosáhl lid osvobozený sovětskou armádou a vedený KSČ, a také byly oceněny kulturní výdobytky a rozvoj, které umožnila, tak jako všechno ostatní, Velká říjnová socialistická revoluce.
„Popíkáři“ také nestáli stranou
O něco později se stejné představení konalo i v Divadle hudby. Tentokrát se týkalo představitelů populární kultury – bavičů, zpěváků a hudebníků. Aranžmá bylo stejné jako v Národním divadle (včetně výzdoby), i v tomto případě se za účasti představitelů moci, zástupců hudebních vydavatelství, agentury Pragokoncert, televize, rozhlasu a jiných podporovala veřejně a nahlas komunistická strana. V diskusi vystoupila řada lidí, včetně zasloužilého umělce Karla Gotta, který prohlásil: „Patřím mezi ty, a není jich v tomto sále málo, kteří raději zpívají, než mluví. Jsou však chvíle a situace, kdy pouze zpívat nestačí.“ Samozřejmě, že se na těchto akcích podepisoval text Chartu odsuzující. Seznam je dlouhý, tvoří ho více než 7000 jmen.
Někteří nepodepsali
Byli samozřejmě i umělci, kteří se nepodvolili a nepodepsali. Těm byl potom režimem různě ztrpčován život, čekaly je i zákazy. Dokumentaristka Kristýna Vlachová, která Antichartu také nepodepsala, později řekla: „Nepodepsat Antichartu podle mě nevyžadovalo žádné extra hrdinství. Zarážela mě ta mohutná předposranost…“ Mezi ty, kteří předpo**aní nebyli, patří i tito: Vladimír Mišík, Eduard Cupák, Jiří Suchý, Martin Štěpánek, Jaroslava Tvrzníková, Ilja Racek, Táňa Fischerová, Marie Tomášová, Naďa Urbánková, Helena Glancová, Hana Frejková, Ladislav Dušek a celý kolektiv Divadla Husa na provázku. Antichartu nepodepsali ani Luděk Munzar a jeho nedávno zesnulá manželka Jana Hlaváčová.
Zdroj: ustrcr.cz, plus.rozhlas.cz, Wikipedie
KAM DÁL: Komunisté chtěli vraždit demokraty pekelným strojem
