Čechoslováci v gulagu. Idealisté, kteří se vydali budovat ráj a skončili v pekle
Jeli za šťastným životem v komunistickém ráji, ale místo toho se mnohdy ocitli před popravčí četou. Kdo? Snílci a idealisté, které ve dvacátých letech minulého století zlákala vidina nově budovaného Sovětského svazu. Pod vlivem tehdejších revolučních idejí a propagandy se na východ vydali i někteří Čechoslováci. Jejich představy se ale brzy tvrdě střetly s víc než krutou realitou.
Naši krajané se do rudé říše dostávali různými způsoby, mnozí zde působili jako legionáři a usadili se, někteří žili v Rusku již v dřívějších letech. Carské Rusko mělo na 60 tisíc obyvatel hlásících se k české národnosti. Další skupinou byli lidé, kteří sem přijeli po roce 1917, nadšení z Leninovy revoluce. Do Sovětského svazu se dostávali po malých skupinkách ve speciálně vypravených vlacích. Samostatnou akcí pak byla migrace celého žilinského družstva (komuna) dělníků esperantistů, tedy těch, kteří se věnovali studiu umělého jazyka esperanto. Družstvo se nazývalo Interhelpo a šlo o více než 1000 lidí včetně kojenců a dětí, kteří se vydali vlakem do Sovětského svazu. S komunou cestoval také pár se 4-letým chlapcem, budoucím reformátorem Alexandrem Dubčekem (Ze SSSR se vrátil v 17-letech). Ocitli se ve stepi v Kyrgyzstánu.
Každý cizinec byl nepřítelem
Pojďme se seznámit blíže s osudy našich sousedů a spoluobčanů, kteří se v mnoha případech už nikdy nevrátili zpět do vlasti, i když o to velmi stáli. Stát se nepřítelem bylo velice snadné, a ačkoliv se největší teror v sovětských dějinách připisuje Stalinovi, kolektivní paranoia vůči vnitřnímu nepříteli se pěstovala už za vlády Lenina. Stačilo mít českou národnost a člověk byl podezříván ze špionáže.
Brutální vystřízlivění
To se například stalo osudné Jaroslavu Martínkovi z Nového Města nad Metují, který přijel do SSSR jako učitel, byl ovšem také věřícím člověkem, který se svého náboženství nezřekl ani v říši komunismu. Smutnou skutečností je, že na Martínka napsali udání jeho krajané, kteří se ironií osudu ocitli později sami v roli obviněných. Pro sovětskou moc byl Martínek ukázkový špion, Čech a k tomu ještě evangelík. Po zatčení nejdříve veškerá obvinění popíral, poté se, nejspíš pod tvrdým nátlakem, přiznal. Následoval soud a vynesený rozsudek trestu smrti, jenž mu byl později změněn na pobyt v gulagu na základě amnestie, vyhlášené k 10. výročí bolševické revoluce. Šest let nedobrovolně strávil v gulagu na Soloveckých ostrovech, poté tři roky v Kazachstánu. Jiní takové štěstí neměli a putovali rovnou před popravčí četu.
Hrůzy rudého teroru
Velmi smutný je příběh Josefa Skalického, původně dělníka ze severní Moravy, který se přidal k Interhelpu a celý projekt vystěhování spoluorganizoval. Přežil šílené podmínky, kterým byli osadníci vystaveni. Vystoupili z vlaku v pusté krajině připomínající Měsíc a museli vše budovat od začátku. Skalický to vše přežil a v roce 1935 se kvůli vnitřním neshodám vrátil zpět do Československa. Po sovětském způsobu života se mu ale stýskalo natolik, že se rozhodl pro návrat. To ale neměl dělat. V roce 1937 se dostal zpět do SSSR a o rok později stanul před popravčí četou kvůli obvinění ze špionáže.
Revoluce požírá své děti
Gulagu se nevyhnuli ani komunističtí pohlaváři, kteří před nacismem uprchli do bezpečné náruče svých soudruhů. Vzpomeňme příběhy nejkovanějších komunistů, představitelů bezpečnostního aparátu, jako byli Karel Vaš a Bedřich Reicin, které pobyt v gulagu ještě více utvrdil v jejich komunistickém myšlení. Do gulagu se dostal také jeden ze spoluzakladatelů KSČ Karel Goliath. Jeho osud byl plný utrpení a vyznačoval se také jistou (až cimrmanovskou) tragikomičností. Ještě před svým návratem do Československa z gulagu napsal stať odsuzující Stalinovy zločiny. Za tu putoval doma nejdříve na dva roky do vězení a poté do blázince. O pár let později stejnou kritiku provedla sama strana.
Smutný návrat domů
Rok 1955 v Československu byl plný strachu, který vyvolaly politické procesy. V tomto roce také většině československých vězňů vypršely jejich tresty a mohli získat sovětské občanství, což by však znamenalo žít jako bývalý vězeň v blízkosti koncentračního tábora a pravidelně se hlásit na lokálním NKVD. Většina občanů si vybrala návrat do vlasti. Ten se však nesl ve smutném duchu, žádná repatriace se nekonala, bývalí vězni měli přísný zákaz mluvit o tom, co zažili v sovětských lágrech. A tak se svět o mnoha a mnoha zvěrstvech, která se v tehdejším Sovětském svazu děla, dozvídal postupně, s velkým zpožděním a často jen v náznacích ještě po další dlouhá desetiletí…
Zdroj: cechoslovacivgulagu.cz, rozhlas.cz, ustrcr.cz
KAM DÁL: Georgi Dimitrov: Komunista, který rozcupoval nacistickou obžalobu. Převezl i Göringa.
